„Budu pomáhat, i kdybych byl poslední,“ říká Martin Ocknecht o svědomí a solidaritě

Martine, když použiješ výraz „Ukrajina krvácí“, jaký první konkrétní obraz, tvář nebo situace se ti vybaví?

Vybaví se mi Max. Ten loňského 10. března krvácel naprosto doslova. Zasáhl ho ruský FPV dron a on tam prostě zůstal ležet v krvi. A pro mě je Max v tuhle chvíli naprostým zosobněním celé naší práce, protože on to masivní krvácení tehdy zastavil turnikety (škrtidlem), které jsme tam dodali my. Měl na sobě naši přilbu a naši vestu. Díky tomu ten útok přežil, přestože přišel o obě nohy.

Je to pro mě jeden z nejsilnějších momentů v životě. Teď v listopadu, když jsme byli v Kyjevě s Ivanem Trojanem a Jiřím Dvořákem vézt další humanitární pomoc, za námi Max přišel. Po svých, na protézách. Přišel nám prostě poděkovat, že žije. A přinesl nám tu svou rozbitou přilbu, kterou měl v době útoku na sobě. Zásah do přilby mu utrhl ucho, kus jí úplně chybí, je prostě zničená, ale on díky ní přišel po svých. Byla to ta naše přilba.

Dali jsme si ji teď k nám do kanceláře, aby nám každý den připomínala, že to, co děláme, má hluboký smysl. Takže když se ptáš na to, že „Ukrajina krvácí“, tak my se to krvácení snažíme zastavit a pro mě se to všechno zhmotňuje právě v tomhle jediném příběhu a v té jedné rozbité přilbě, co nám leží na stole.

Právě ses vrátil ze své dvacáté mise. Jak vypadají tvoje návraty? S čím se ti žije těžce v tom našem „normálním“ režimu?

V poslední době to prožívám extrémně intenzivně. Vrátil jsem se v pátek a vím, že jsem z naší party odjezdil nejvíc, takže to na mě doléhá. Vidím, jak lidé na Ukrajině „šednou“ a cítím, že to poznamenává i mě.

Na rovinu říkám, že strašně špatně spím. Bojuju se spánkem každou noc, nechci to řešit prášky, zkouším čaje, ale moc to nepomáhá. Nejsou to jen noční můry, i když i ty mám, spíš to, že se mi to všechno v hlavě pořád honí. Před další misí mě pronásleduje strach, že mi tam někdo umře. Zdál se mi sen, že se vracíme na pražské hlavní nádraží a já z vlaku vynáším rakve svých kamarádů a kolegů. Ten obraz mě vrací do reality, i když jsem zdánlivě v bezpečí. Ta pomoc a vědomí, že můžeme zachránit život, je silnější, ale tyhle stavy k tomu prostě patří.

Je to těžší i proto, že moje žena je z Ukrajiny. Bratranec bojuje na frontě, rodiče má ve Lvově, takže u nás doma ta válka běží každou minutou. Není od toho únik.

A pak je tu střet s „normálním“ světem. Potkám spolužáky a oni řeší hypotéky, děti a dovolené — a to je v pořádku, i jim to závidím — jenže moje hlava je jinde. Já řeším, že hoří nějaká brigáda, že potřebují konkrétní věc a potřebují ji hned. Říkám si, že je to největší bezpečnostní výzva v Evropě za posledních osmdesát let a měli bychom tomu podřídit všechno. Tenhle rozpor je po návratu asi nejtěžší.

Kde se v tobě vzala ta potřeba být nablízku lidem v mezních situacích – od indických slumů přes Kavkaz až po východní Ukrajinu? Je v tom spíš neklid, soucit nebo potřeba dát věcem smysl?

Je to asi kombinace všeho. Kdyby se naplnil sen mých rodičů a dědy, seděl bych teď v Bruselu jako euroúředník, měl slušné peníze a strašně se nudil. Jenže já jsem byl vždycky zvídavý, chtěl jsem cestovat a hodně mě formoval skauting a jejich představa výpravy za obzor. K tomu mám ADHD a jsem hyperaktivní, takže potřebuju pořád něco vymýšlet a dělat. Dělám to pro svět i pro sebe.

Vychází to ze skautských kořenů. My roveři máme heslo „Sloužím“ — sobě, společnosti a u mě, protože jsem věřící, i Bohu a snaze naplňovat nějaký „boží plán“. To je nejdůležitější, co jsem si ze skautu odnesl. Odmalička mě zajímá, jak se mají lidé tady i tam, a když můžu něco udělat, tak je to v podstatě to hlavní, co mě táhne.

U Ukrajiny je to navíc jednoduché. Je to křiklavý případ nespravedlnosti, kdy velký agresor porušuje všechna pravidla proti menšímu. V té zemi jsem žil, takže je pro mě přirozené jí pomáhat. Nedávno jsem to v Bruselu říkal jednomu Ukrajinci, který utekl a nechápal, proč to dělám, když to není moje země. Řekl jsem mu: „Kdyby někdo napadl nás, taky bych chtěl, aby nám lidé z Francie, Estonska nebo Španělska pomohli.“ Je to obyčejná solidarita a nic víc.

Skauting tě vedl k principům služby, nejvyšší pravdě a lásce. Co pro tebe znamená „držet se pravdy“, když je to společensky nepopulární nebo únavné?

Už jsem v bodě, kdy říkám a dělám věci bez ohledu na to, jestli jsou zrovna populární. Z toho věčného řešení „co na to řeknou ostatní“ jsem vyrostl. Když to vztáhnu na Ukrajinu, budu jí pomáhat, i kdybych měl být poslední na světě. Ne proto, že je to v kurzu, ale protože to má smysl, je to potřeba a je to správně. Rozhodující je pro mě, jestli s tím dokážu žít já, ve shodě se svědomím — ne jak to zrovna čte okolí.

Mám na to jeden příklad z roku 2020, kdy jsem ještě působil v Akademii věd. Vrcholily protesty v Bělorusku, studenty tam brutálně mlátili, a mně to jako citlivému člověku nedalo spát. Šel jsem za tehdejší vedoucí s tím, jestli bychom jako gesto solidarity nemohli na budovu vyvěsit běloruskou vlajku. Dozvěděl jsem se, že se do toho nemáme míchat, že jsme apolitické pracoviště, a že nic takového dělat nebudeme, dokud nepřijde nějaký „befel“ shora. Tehdy mě to hodně zasáhlo.

A ti samí lidé pak s velkou slávou vyvěsili přes celou budovu ukrajinskou vlajku hned, jak začala válka — ve chvíli, kdy to bylo populární. Jakmile vlna opadla, vlajka šla zase dolů. Tohle moje hlava nebere. Já nejsem ten, kdo vyvěšuje a sundává vlajky podle nálady ve společnosti nebo podle toho, co je zrovna v módě. Pomáhám proto, že je to správné, bez ohledu na popularitu.

Jak si v tom obrovském soukolí války udržuješ osobní vztah k lidem, kterým pomáháš, aby z nich nebyla jen čísla v logistických tabulkách?

V tomhle jsme, myslím, docela výjimeční a snažím se to držet zuby nehty: pořád jsme Paměť národa. Základem jsou pro nás lidské příběhy. Jasně, mám tabulky a vím, kolik tun pomoci jsme dodali, kolik lékárniček, aut a generátorů, ale v hloubi duše vím, že tam jsme z jiného důvodu.

Nejsme profesionální humanitární pracovníci v klasickém smyslu. Můj zástupce je herec, já novinář, zbytek týmu dokumentaristé. Učili jsme se to za pochodu, ale to, co nás drží nad vodou, je právě příběh. Paměť národa je vypráví desítky let — my jsme tu metodu jen přenesli do válečné současnosti.

Pomoc neposíláme anonymně do velkoskladů. Vozíme ji osobně a setkáváme se s lidmi tváří v tvář. Máme pobočku ve Lvově, která pomáhá, ale já svým lidem pořád říkám: „I need the story.“ Potřebuju znát příběh toho, komu pomáháme.

Bez těch příběhů by se válka rychle smrskla na odosobněnou svodku z fronty a ztratilo by se lidství. Takhle vím, že jsme turniketem zachránili život konkrétnímu Maxovi, že v našem autě dnes jezdí Ženja z 67. brigády a že paramedička Čajka může zachraňovat pacienty díky vybavení, které jsme tam s Ivanem Trojanem fyzicky dovezli.

Post Bellum pracuje s pamětí. Co podle tebe paměť dělá s národem?

Zaznamenali jsme už téměř patnáct tisíc příběhů v šedesáti pěti zemích světa. A to je vlastně ten hlavní důvod, proč dnes tak intenzivně pomáháme Ukrajině. Paměť národa totiž odjakživa dokumentuje lidi, kteří se dokázali postavit zlu – a je úplně jedno, jestli to bylo za druhé světové války proti okupantům nebo později proti komunistickému režimu. Ten princip zůstává stejný.

Začátek války nás s vedením Post Bellum zastihl v jednom dejvickém baru. Byl to stav naprostého šoku a bezradnosti, dokud nezazněla ta klíčová myšlenka: vždyť naše DNA jsou příběhy odboje. Teď tu máme skutečnou válku v naší bezprostřední blízkosti, a kdybychom neudělali všechno pro to, aby v tom ti lidé, kteří se agresi postavili, nebyli sami, tak by celé naše vyprávění o minulosti bylo falešné a prázdné. Nemůžete o odvaze jen mluvit jako o něčem v muzeu, když se to zlo děje teď a tady. Pomoc Ukrajině je pro nás tedy přirozeným vyústěním všeho, co děláme.

Paměť národa dnes funguje jako obrovské svědectví o celém tomto národě. Připomíná nám totiž, že lidí, kteří se postavili proti zlu, je ve skutečnosti obrovské množství. Netočíme jen hrdiny, zaznamenali jsme i příběhy důstojníků Státní bezpečnosti. Zaznamenáváme historii přesně takovou, jaká je, a je to strašně důležité právě proto, abychom si dokázali ukázat: podívejte, když se schyluje k nástupu nějaké totality, už to tady kdysi bylo. Paměť nám dává schopnost poznat, že je potřeba se tomu postavit hned na začátku. Aspoň tak to vnímám já – bez téhle paměti bychom byli bezbranní.

Dnes se připravuje shromáždění „Společně za Ukrajinu“.  Je to politické gesto, nebo spíš veřejné „jsme při vás“ a svědectví o tom, kým chceme být?

Po čtyřech letech války mě strašně vytáčí, když někdo říká, že je „válkou unavený“. Já bych ty lidi vzal do Dnipra, vzal bych je do Izjumu, vzal bych je za těmi, kteří přišli o blízké, nebo kteří mrznou v zákopech, a nechal bych je to říct tam. Že my tady v Praze v baru nebo v kavárně jsme unavení.

Princip toho setkání je dát najevo, že Ukrajina není sama. A zároveň je to i reakce na to, že nová vláda pomoc Ukrajině výrazně omezila. Ta vojenská pomoc nikdy nebyla taková, jak se někdy nafukovalo, ale celkově ta podpora prostě půjde dolů. A mně se to nelíbí. Myslím si, že lidem v nouzi se má pomáhat. Takže pro mě je to občanský postoj: připomenout Ukrajině, že v tom není sama, a říct, že s ní budu tak dlouho, jak bude potřeba.

Unikátní je i to, že jsme to dali dohromady napříč českým neziskovým sektorem. Není to akce jen Paměti národa. Děláme to spolu s Člověkem v tísni, Milionem chvilek, Díky, že můžeme, a Evropským kongresem Ukrajinců. Je to opravdu velká společná akce.

Co dnes na Ukrajině nejvíc zachraňuje životy? K jakému malému kroku bys čtenáře chtěl vyzvat?

Klidně k něčemu úplně jednoduchému a konkrétnímu. Turniket, který zachránil Maxovi život, stojí 650 korun. To je dnes v Praze v podstatě jedna večeře pro jednoho i s pitím. A tahle částka může vteřinově rozhodnout o životě. Stejně tak zdravotnický materiál — vozíme ho pořád, do všech krajů, pořád dokola.

Pak jsou to drony, ale chci zdůraznit: my neděláme zbraně ani nic letálního. Máme jen průzkumné drony, které mají kameru a předávají informace. Na Ukrajině je spotřeba obrovská a včasná informace o tom, kde hrozí nebezpečí, je pro přežití klíčová.

Další velká věc jsou auta. Nedávno jsme dovezli sté — hlavně sanitky a terénní vozy. Z těch sta už teď jezdí třeba jen polovina, protože v těch podmínkách je to spotřební materiál. Ale bez těch aut se zranění z fronty nedostanou včas do nemocnice.

A pak generátory. Měli jsme extrémně hektický leden a únor, protože jsme mimo běžnou činnost dovezli 357 generátorů po celé Ukrajině. Situace byla kritická. Vrátil jsem se po deseti dnech na Ukrajině a byla tam příšerná zima — v Dnipru minus 22. Tma, zima, lidi zasmušilí, je vidět, jak se to na nich podepisuje.

A platí to, co se říká: Ukrajina teď potřebuje armádu — a po válce bude potřebovat armádu psychologů. Dolehne to i na nás, co tam jen jezdíme. A naši kolegové na Ukrajině v tom žijí pořád: mají proud třeba čtyři hodiny denně, chodí na pohřby kamarádů, kteří padli na frontě, a v noci s dětmi do krytů. Takže to si taky člověk nedovede představit.

Kdybys měl pojmenovat „vítězství“ jako záchranu něčeho lidského, co by to bylo?

V případě války na Ukrajině by to pro mě byla prostá skutečnost, že bude dál existovat ukrajinský národ. To je totiž to největší vítězství, o které se tu ve skutečnosti hraje. Ať už Vladimir Putin říká navenek cokoliv, jeho hlavním cílem je zničit nezávislý a svobodný ukrajinský národ. Jako bývalý aparátčík KGB se takové nezávislosti bojí a z duše ji nenávidí.

Takže vítězství pro mě znamená, že Ukrajina jako svébytná entita přežije. Možná to nakonec bude v trochu jiných hranicích, než jaké známe z map, ale pokud se tam bude dál mluvit ukrajinsky a ti lidé si budou moci sami svobodně volit, kdo bude jejich národ vést, bude to obrovský triumf. Nesmíme zapomínat, v jaké situaci jsme byli před pár lety – ruská vojska stála před branami Kyjeva, okupovala snad třetinu území a s vyhlídkami celé země to vypadalo naprosto bledě.

Ať už tedy tento konflikt dopadne jakkoliv, fakt, že národ jako takový přežije, uchová si svou svobodu, samostatnost a hlavně právo rozhodovat sám o sobě, budu považovat za vítězství. A osobně pro to budu dál dělat tolik, kolik jen budu moct.