Rozhovor • 14. 10. 2026

Jak učit moderní dějiny, aby žáci skutečně přemýšleli?

Post Bellum spouští storyON, novou vzdělávací platformu projektu Paměť národa. Učitelům dějepisu a společenských věd nabízí volně dostupné online lekce postavené na autentických výpovědích pamětníků. O tom, jak platforma vznikala, proč pracuje s více pohledy na minulost a jakou roli v ní hrají učitelé a žáci, mluví její product owner Tomáš Spáčil.

Autor rozhovoru: Václav Radoš

Post Bellum pracuje s příběhy pamětníků ve výuce už přes deset let. Co dělá storyON jiným – a proč jste ho vlastně potřebovali vytvořit?

V programu Vzdělávání Paměti národa pracujeme s příběhy pamětníků asi třináct let. V archivu máme přibližně patnáct tisíc autentických výpovědí a snažíme se je předávat mladé generaci – třeba prostřednictvím projektu Příběhy našich sousedů, kde si žáci a žákyně vyzkoušejí dokumentaristickou práci nebo formu zážitkových workshopů přímo ve škole.

Zároveň jsme se ptali učitelů, co by při výuce ocenili. Mnozí chtěli výpovědi z archivu využívat přímo v hodinách, ale příprava vlastního materiálu jim zabírala obrovské množství času.

Objevil se i systémový problém. Z dat České školní inspekce víme, že soudobé dějiny, tedy období hlavně po druhé světové válce, se v českých školách stále učí poměrně málo – a přitom právě 20. století nám může hodně říct o současnosti.

Rozhodli jsme se proto připravit pro české vyučující volně dostupný portál s hotovými materiály. Díky spolupráci s Nadací Benetheo jsme se mohli pustit do realizace a dnes stojíme těsně před spuštěním.

Znáte české školy zevnitř. Kde přesně výuka moderních dějin nejvíc drhne – a v čem jim má storyON pomoct?

Překážek je víc a každý učitel se s nimi vyrovnává jinak – v Česku máme spoustu skvělých učitelů, kteří témata 20. století do výuky zapojují bez problémů. Pak jsou ale i ti, kteří by chtěli, ale nemají dostatečnou podporu vedení nebo jim chybí metodické zázemí.

Kvalitních učebnic dějepisu v Česku zatím obecně moc nemáme. Vznikají badatelské učebnice a materiály od řady organizací, které se snažíme propojovat, ale pro část učitelů je stále obtížné zorientovat se v tom, jak téma dobře uchopit.

Chceme jim nabídnout nástroj, v němž si vyhledají téma a dostanou k němu kompletně připravenou lekci, která prošla metodickou i historickou oponenturou. Zároveň si ji mohou upravit: přidat otázku, změnit aktivitu nebo využít jen část materiálu, aby lekce opravdu dobře odpovídala konkrétním potřebám dané třídy.

Jak dostanete do vzpomínky pamětníka takový háček, aby u ní dnešní teenager vydržel se soustředit?

Stavíme na dvou věcech. Tou první jsou samotné příběhy a jejich síla – kolegové, kteří připravují scénáře a režii výpovědí, navíc vybírají k jednomu tématu několik různých pamětnických zkušeností, abychom dosáhli multiperspektivity. Lidé dějiny prožívali různě – někdo slavil pád Berlínské zdi, jiný byl ve stresu, protože mu skončila celoživotní práce u bezpečnostních složek. Je dobré, aby to studenti dokázali pochopit z více úhlů.

Druhou věcí je práce s pozorností. Ve třídách dnes soutěžíme s aplikacemi a sociálními sítěmi, jejichž algoritmy vytvářejí nejlepší odborníci na světě – konkurovat tomu je těžké. Na základě poznatků kognitivní psychologie jsme se ale rozhodli nejít cestou minutových videí ve stylu sociálních sítí, ale vytvářet podmínky, aby se děti dokázaly soustředit i na delší obsah. Když například žák před sledováním desetiminutového videa dostane otázku, nad kterou musí přemýšlet, a během videa s příběhy hledá odpověď, jeho pozornost může být vyšší.

Pamětníci navíc často popisují události, které prožívali ve stejném věku, v jakém jsou dnešní studenti. Na střední škole tak můžeme říct: „Vám je šestnáct a tomuto člověku bylo šestnáct, když zažíval něco podobného. Jak byste se zachovali vy?“ Tím se dostáváme i k práci s hodnotami a charakterem – příběhy nám nastavují určité zrcadlo.

Kolik prostoru lekce nechává učiteli a kolik žákovi? Jak taková hodina v praxi vypadá?

Učitel má nenahraditelnou roli. Každý učí trochu jinak a to je podle mě dobře – důležité je, aby znal své pedagogické sebepojetí a přinášel do třídy autenticitu. My mu dáváme do ruky zpracovaný materiál, který může využít třeba jen z poloviny a zbytek si připraví po svém.

Učitel na začátku hodiny typicky představí konkrétní historickou situaci, položí otázku, která má potenciál třídu zaujmout, a pustí video. Hodně spoléháme na aktivizující učení – ne na model, kdy učitel mluví a žáci opisují zápis z tabule. Chceme, aby žáci na něčem pracovali a přemýšleli, protože právě přemýšlením se člověk učí.

Učit bez alespoň základní znalosti tématu samozřejmě nejde, takže každou lekci uvádí krátký text s historickým kontextem. Věříme v kompetenčně orientovanou výuku, ale znalosti jsou určitý beton, na kterém se pak staví dobrý dům.

Rodinná paměť dokáže otevřít i nepříjemné věci. Jak storyON pomáhá učiteli, aby ho taková hodina nezaskočila?

Projekt storyON je jedním z mnoha kroků na určité cestě. Každý, kdo se někdy zabýval citlivými tématy, ví, jak náročná taková práce může být, zvlášť když zasahuje do rodinné paměti – dítě se může doma doptat na něco, co předtím vůbec netušilo, a musí se s tím nějak vyrovnat.

Zásadní úlohou učitele je zajistit ve třídě bezpečné prostředí. My nabídneme aktivitu, která jde poměrně do hloubky, ale přímo ve třídě už nejsme – to učitel musí vyhodnotit, jestli se do tématu může pustit. Ve třídě, kde panuje neklid a nejsou dobré vztahy, je někdy lepší s tématem počkat, jinak může vzniknout víc škody než užitku.

Vzpomínka pamětníka je autentická, ale taky subjektivní – klidně i zkreslená. Jak s tím lekce pracují, aby žáky nenaučily brát vzpomínku automaticky za fakt?

Pracujeme s tím dvojím způsobem. Za prvé je v každé lekci víc výpovědí. Víme, že paměť může být ovlivněná traumatem a je v něčem selektivní, takže když vedle sebe postavíme víc vzpomínek, můžeme sledovat, v čem se shodují a v čem liší – třeba u sametové revoluce ji většina lidí vnímala jako pozitivní změnu, ale byli i přesvědčení komunisté, pro které šlo o prohru.

Druhým způsobem je práce s historickým kontextem a dalšími prameny. Úvodní text každé lekce prochází historickou oponenturou a vedle pamětnické výpovědi zařazujeme ještě aspoň jeden jiný pramen – třeba novinový článek, dobový titulek nebo fotografii. Student pak může porovnávat, zda výpověď odpovídá dalším pramenům, případně v čem se liší. Učí se tím kritickému myšlení, které musíme rozvíjet na konkrétním materiálu – samo o sobě vzniknout nemůže.

Podle čeho poznáte, že se storyON povedl? Podle počtu učitelů, kteří ho použijí, nebo podle toho, co si z něj žáci odnesou?

Půjde nejspíš o kombinaci obojího. Samozřejmě bychom si přáli, aby storyON používalo co nejvíc učitelů, ale ještě důležitější než počet kliknutí bude, jestli lekce opravdu využijí ve výuce, a ne že se na materiál jen večer podívají. Pro nás bude cennější, když platformu využije o něco méně lidí, ale lekce skutečně odučí.

K tomu máme projekt Síť škola Paměti národa, kde se učitelé setkávají v místních komunitách a sdílejí zkušenosti – právě s nimi chceme probírat, jak jim lekce fungovaly nebo kde při výuce narazili na problém.

Ke storyON přistupujeme s pokorou. Začínáme první sadou tří lekcí a zhruba každý měsíc a půl budeme přidávat další. Vnímáme to jako proces – možná zjistíme, že některá aktivita nefunguje, a budeme ji muset přepracovat. Platforma storyON pro nás není hotová věc, ale cesta.

Jak by podle vás měla vypadat dobrá výuka moderních dějin za pár let – a kde v ní mají místo platformy jako storyON?

Je to těžká otázka, protože každý učitel učí trochu jinak, a jak jsem říkal, je to podle mě dobře – někdo víc věří badatelské výuce a práci s prameny, jiný třeba volí explicitnější pojetí výuky. Důležité je, aby všechny děti ve třídě byly zapojené, přemýšlely o tom, co se právě odehrává, a rozuměly tomu. 

Zejména 20. století má díky svému přesahu do současnosti obrovský význam – tyto události se nestaly před pěti sty lety, pořád mají relevanci a zůstávají v živé paměti. Učitel by proto měl zajistit prostředí, v němž se studenti nebojí položit kritickou otázku, a měl by umět přiznat, že třeba něco neví – snažíme se děti učit pracovat s chybou a učitelé v tomto mohou jít příkladem.

Svou roli hrají i digitální technologie, které do výuky patří a bylo by chybou je z ní úplně vyloučit. Ve story ON jsou k dispozici videa, která žáci sledují na projektoru nebo telefonu, ale odpovědi mohou zpracovat písemně do svých materiálů – vývoj technologií je mimořádně rychlý, vývoj lidské mysli tak rychlý není, a proto má smysl vracet se i ke klasickým věcem, jako jsou tužka a papír. Vyloučit technologie by ale byla chyba – potřebujeme děti naučit, jak s nimi dobře pracovat.

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru