Jsem bývalý, ne zcela vyléčený pohan

V recenzích na vaše knihy o C. S. Lewisovi, J. R. R. Tolkienovi, E. T. Setonovi, Jaroslavu Foglarovi, Bohumilu Hrabalovi i Karlu Krylovi se často objevuje, že v jejich dílech sledujete duchovní motivy. Co to znamená?

Chápu umění jako komentář života. Od dětství jsem byl veden k četbě jako k jedné z nejnapínavějších činností. Vždycky, když otvírám knihu, mám dojem, že jsem pozván k osobnímu rozhovoru. O věcech důležitých i méně důležitých, ale vždycky také o tom, jak ten či onen spisovatel hledá smysl života. Většinou v knize nenajdu přímou odpověď, ale pokaždé se ptám, jakým způsobem třeba Karel Kryl nebo Bohumil Hrabal nebo Jaroslav Foglar kladou otázku smyslu života. Nad čím žasnou, nad čím se jim tají dech. Co je to za krásu, kterou mají před očima. Jinými slovy, ptám se, jak se lidově říká, co je jim svaté. A tak se dá při troše dobré vůle nazvat hledání duchovních motivů v krásné literatuře.

Neošívali by se Kryl nebo Hrabal, kdyby slyšeli, že je v jejich psaní nebo písničkách možné najít smysl života?

Určitě by se ošívali. Skoro každý umělec, pokud zjistí, že někdo chápe jeho dílo jako odpověď na otázku po smyslu života, dává najevo zděšení. Umění vypovídá o skutečnosti mnoha různými způsoby, ale rozhodně ne nějakým frontálním tvrzením, jaké najdeme ve filozofickém pojednání. Umění kolem nejzásadnějších otázek spíš krouží. Nicméně takové kroužení či hravé ohledávání ke krásné literatuře i k poezii patří, stejně jako skutečnost, že čtenáři je ponechána velká míra svobody, jak s uměleckou výpovědí naloží. Čím víc je básník básníkem, tím méně ho jde chytit za slovo. Když otvírám knihu, chápu to jako pozvání ke vstupu do jiného světa, k výletu do neznámé krajiny. Stále mívám pocit, který jsem míval při čtení v dětství: je to, jako když se na výpravě do přírody najednou před očima rozestoupí stromy a kopce a člověk spatří rozlehlou a členitou krajinu jako z rozhledny, krajinu, kterou předtím neznal. Ale krajina není tvrzení, neobsahuje informaci o povaze světa. Je spíš zvláštním, jedinečným prostředím, ve kterém jsem se při čtení ocitl a které mě může proměnit. Nezmění mé názory, ale rozšíří moje obzory.

Skeptikovi může duchovní rozměr coby hledání krásy znít podezřele. Hrabal byl donucen v 70. letech udělat kompromis s cenzurou, Kryl působil na sklonku života zneuznaně a zahořkle. Kde hledat duchovní rozměr v ošklivosti a hnusu, v pokoření?

Ačkoliv jsou Hrabal a Kryl vzájemně velmi odlišní, ačkoliv spolu v konkrétních věcech zásadně nesouhlasili, oba hleděli na svět kolem sebe žasnoucíma očima. Ale z toho úžasu není vytěsněna syrová, hranatá, drsná a krušná stránka skutečnosti. Hrabal sám měl v této věci velký vzor, strýce Pepina, veterána první světové války, který vždycky vyprávěl o tom, že byl rakóské voják a že byl v „nejkrásnější armádě na světě“. A přitom jako všichni vojáci první světové války měl před očima strašné věci. Přesto se na jeho parte dočteme větu, která byla jeho životním heslem: „Ten svět je stejně k zešílení krásnej. Ne, že by byl, ale já ho tak vidím.“ Je v tom vzdor a téměř tvůrčí čin: vidět ten často hrozný a odporný svět jako krásný. A tak je tomu v Hrabalových prózách i v Krylových verších. Vznešené a nízké, nádherné a odpudivé se v jejich světě potkává, jiskří o sebe, je to téměř něco jako tanec.

Často o sebe křísnou, nebo dokonce jiskří víra s kulturou. Jak souvisí váš zájem třeba o pábitele Hrabala nebo o písničkáře Kryla s tím, že jste nejen religionista, ale i kazatel Církve bratrské?

V prvé řadě jsem bývalý, ne zcela vyléčený pohan. To jsou moje začátky. Až dosti pozdě jsem na prahu dospělosti zabloudil do církevních vod. Nemusím si napětí mezi vírou a kulturou vymýšlet, prochází mými vnitřnostmi. K víře jsem dospěl až v devatenácti letech na základě přátelství s věřícími spolužáky a mám pocit, a na stará kolena jsem vlastně rád, že to tak je, že jsem vlastně vždycky zůstal jednou nohou mimo církevní kulturu. Moje duše byla hnětená verši Karla Kryla a povídkami Bohumila Hrabala a samozřejmě taky krásou přírody celá desetiletí předtím, než jsem poprvé náhodou, vlastně omylem jako turista, vstoupil do kostela.

Co jste si jako člověk hnětený kulturou počal s problémem zla, s nesouladem ve světě i v sobě samém?

Několik let před tím, než se moje kroky začaly stáčet směrem k víře, jsem prožil překvapivě silné opojení foglarovským rájem. Jaroslav Foglar, jak známo, nabízí ušlechtilé, snad až příliš ušlechtilé vzory pro dětské čtenáře. Jeho hrdinové jsou občas nesnesitelně dokonalí. Nelze se vyhnout ztroskotání, když se snažíte být jako Mirek Dušín. Paradoxně jsem právě díky Foglarovu idealismu zakoušel frustraci a nespokojenost se sebou samým. To, co jsem v sobě spatřoval, mně samotnému připadalo ošklivé. Nelíbilo se mi to. Nemluvě o velmi bolestných věcech ve světě kolem. „Ve všem je prasklina,“ zpívá Leonard Cohen, ve všem včetně nás samých. Prasklina, která je, řekl bych, bytostným znakem reality. Ale právě ta prasklina je místem, dodává Cohen, kterým dovnitř proniká světlo. Zkušenost s vlastní křehkostí a špatností se paradoxně může stát místem, kudy vniká paprsek světla. Jak říká jeden pan farář, zlo je ve své trpkosti a nepřehlédnutelnosti vlastně výzvou k dobru. A když je člověk svědkem zla, které nejde vysvětlit ani biologicky, ani sociologicky, ani psychologicky, tak z toho paradoxně, jakoby nezáměrně, vyplývá i jeho protiklad. Je-li tu zlo, musí být i dobro. Jsme-li svědky nějaké strašné nespravedlnosti, něco v nás protestuje. Nejsou to jen pudy, co se v nás bouří, je to otisk něčeho vyššího. Nějak víme, že nespravedlnost nemá vyhrát. Něco v lidském srdci je nehorázným zlem pobouřeno. Tak to bylo i se mnou. Zlo mě uvádělo do pohybu, na cestu duchovního hledání. Tak třeba když jsem byl ve dvanácti letech vážně nemocný. Lékaři si nad mojí postelí povídali, jako kdybych je neslyšel nebo jim nerozuměl, že asi brzo umřu. Zpětně viděno, máloco mi tolik pomohlo, abych přestal klouzat po povrchu a začal se vážně ptát po smyslu života. Nechci tím říct, že je dobré být nemocný nebo trpět. Vůbec ne. Ale jak to říká Kryl, nakonec, při zpětném pohledu, člověk často může říct: „Děkuji za bolest, jež učí mě se tázat.“

Proč je v naší kultuře Ježíšův příběh v Bibli obecně daleko méně známý než třeba Krylovo Bratříčku, zavírej vrátka, Hrabalovy Postřižiny nebo Tolkienův Pán prstenů?

Většina lidí u nás vyrůstá v podobných podmínkách, v jakých jsem vyrůstal já sám. Zcela bez jakéhokoli kontaktu s církevním křesťanstvím. Z důvodů historických a politických je naše země jednou z „nejodcírkevněnějších“ zemí na světě, jak se tomu podivně říká. Zkušenost s kostelním náboženstvím má velmi nízké procento obyvatel. Duchovně hledající v naší zemi celkem přirozeně dříve zažijí dechberoucí úžas při pohledu na západ slunce nad lesnatými kopci, při čtení foglarovek nebo při poslechu nádherné hudby než v kostele. Většina lidí, přicházejících na svět v téhle zemi v posledních několika desítkách let, nezíská zkušenost s kostelním křesťanstvím ani na začátku životní cesty, v dětském věku. Z tohoto hlediska jsou spisovatelé, kterým jsem věnoval své knížky, pořád ještě součástí „křesťanské kultury“. Vždyť nejen Kryl a Tolkien, ale i Hrabal a Foglar byli pokřtění katolíci. Na začátku své životní pouti udělali bezprostřední zkušenost s církevní podobou křesťanství. Formovala jejich dětskou představivost. Pak se vůči ní všelijak vymezovali, prali se s ní a někteří se s ní do značné míry rozešli. Ve srovnání s nimi jsem ale já poctivý a čistokrevný pohan. S církví jsem neměl do svých devatenácti let vůbec žádný dotyk, což je ovšem výhoda i nevýhoda zároveň.
Pro naši kulturu je to příznačné. Putujeme krajinou, vidíme barokní kostelík nebo kříž na rozcestí a musíme si vygooglit, co to znamená. Přitom ten barokní kostelík je v každé vesnici a na stopy křesťanské duchovní kultury narážíme prakticky všude. Je to vlastně zajímavá situace. My Češi máme před očima velkolepé dědictví kulturní minulosti, na každém rohu se hlásí o slovo, zároveň ale většinou hledáme duchovní inspiraci úplně mimo kontext naší duchovní tradice. V lecčems jde o jedinečnou situaci, která má také svůj půvab.

V čem?

Když se podíváme na krajinu typicky českého duchovního hledání, zjistíme, že je velmi členitá, že rozhodně není pustá ani placatá. Obvykle je to hledání nekonformní, alternativní a do značné míry individualizované. Někdy souvisí s kultivací mysli, s duševní hygienou, se způsobem stravování, s péčí o životní prostředí nebo s astrologií a předpovídáním budoucnosti. Výzkumy ukazují, že česká společnost je ve skutečnosti nadprůměrně spirituální i v evropském srovnání. Duchovní hledačství se ale jen málokdy obrací k církevnímu náboženství. Možná o to spontánněji a taky živelněji ovšem lidé duchovně hledají na vlastní pěst. Asi je to dobře. Nikdo není nucen k tomu, aby něco vyznával v rozporu se svým svědomím. Nikdo není veden k pokrytecké konformitě vůči nějaké náboženské normě. Český člověk je mimořádně alergický na všechny druhy „šíření dobra mocenskými prostředky“. Ale když mluvím s přáteli ze zemí, kde konkrétní podoba církevního křesťanství stále určuje společenské klima a je základem společenského konsensu – což samozřejmě neznamená, že by většina lidí dodržovala desatero – říkají, že česká situace je lepší. K tomu, aby se hlásil k víře, český člověk není motivován kariérními nebo jinými postranními motivy. Nebude mít žádné výhody, spíš se mu budou pošklebovat kamarádi v hospodě. Jeho víra bude trvale tříbena rozhovorem s nevírou. A to je pro víru velmi zdravé.

Kde v příběhu české kultury a víry vidíte svoje místo?

V prostředkování mezi dvěma polovinami české duše, abych tak řekl. Jsou to totiž dvě poloviny mojí duše. Mám dojem, že jsem občanem dvou světů. Občanem, který se plně ztotožňuje s tradicí české poezie, české hudby, literatury a kultury v její civilní, nenáboženské, sekulární podobě. Zároveň se mi přihodilo, shodou okolností, které jsem neplánoval, že jsem se řízením osudu ocitl uvnitř zvláštního, pro mě do té doby neznámého světa křesťanské víry, lásky a naděje. Od té doby se už víc než třicet let pokouším nějak zprostředkovat dorozumění mezi dvěma póly české duše. Rozhraní mezi nimi totiž prochází i mojí duší. Myslím, že víra je v nejlepší kondici, když vede čestný rozhovor s nevírou. Taky si ale myslím, že nevíra je v nejlepší kondici, když vede čestný rozhovor s vírou. Když věřící i nevěřící berou dostatečně vážně alternativu ke své vlastní cestě. Silné momenty, které občas prožívám v kostele, jsou nápadně podobné těm, které jsem prožíval nad foglarovkami nebo nad povídkami Bohumila Hrabala. Občas se člověku na chvíli zatají dech. Vždycky si přitom vybavím Platónovu větu o tom, že počátkem filozofování je úžas. Člověk jakoby vykulí oči a trne a žasne zároveň. Thauma, řecké slovo, překládané jako úžas, se dá přeložit taky jako údiv. Nad něčím, co nemusí být vždycky krásné, ale občas taky syrové, surové, drsné. Existuje teorie, že původ hebrejského slova, které ve starém Izraeli označovalo Boha, je citoslovce označující dech či vzdech. To, co se ozve, když člověk zatají dech. Mám rád tuhle teorii. Bůh jako citoslovce úžasu. Anebo údivu. Jako stárnoucí pardál chodím do kostela poslouchat slova, která vyjadřují, co jsem zažíval nad Foglarem, Setonem, Hrabalem nebo na vandrech při pohledu na mraky nad krajinou nebo do plamenů ohně. Jen pro to tajemství používám slovo Bůh. A zdá se mi, že když s lidmi, kteří nikdy nebyli v kostele, ale tak jako já trnuli nad knihami Tolkiena, Lewise, Hrabala nebo Foglara, mluvím o tom, co se to s námi dělo, nacházíme společnou řeč. Myslím, že my, Češi, věřící i nevěřící, církevní i necírkevní, máme společné ohromné poklady. Můžeme si o nich povídat, hádat se, překřikovat, vyprávět si o tom, jak na nás ti mistři úžasu působí a proč. Je to pro mě vzrušující dobrodružství, které bych za nic na světě nevyměnil.