Neparalyzuje nás válka, ale pohodlí, o které nechceme přijít

Co bylo pro vás, stavitele roubenek, impulsem, abyste se rozhodl opustit své řemeslo a začít budovat humanitární koridor?

V mém rozhodování se protnuly dvě roviny. Ta první byla zcela konkrétní: měl jsem firmu a v ní ukrajinské kolegy, své parťáky, na které jsem se mohl naprosto spolehnout. Když začala válka, rozhodli se, že pojedou bránit svou zemi. Odvezl jsem je na hranice a oni zmizeli v nitru Ukrajiny. Všichni jsme si tehdy mysleli, že to bude krátká záležitost, a o to silnější pro mě bylo, že i přesto se rozhodli jít. V tu chvíli mi došlo, že pokud jsem se na ně spoléhal doposud v práci, spoléhám na ně vlastně i nadále – jen v jiné roli. Oni šli bojovat a bránit nás, zatímco my jsme se rozhodli v humanitárním sektoru pomáhat jejich blízkým a spoluobčanům. Vzal jsem zbylé firemní prostředky, koupil kamion, daroval své dodávky do Ukrajiny a tak začala i moje nová úloha.

Druhá rovina však sahá hlouběji, do roku 2015 na balkánskou trasu, kdy probíhala masivní uprchlická krize do Evropy. Tehdy jsem měl svou první dodávku a pohyboval jsem se v anarchistickém prostředí. Někdo mě tehdy požádal, zda bych mohl jet pomoci, a já se nikdy dlouho nerozmýšlel, prostě jsem jel. Tam přišel první zlom, možná i určité prozření. Člověk se dostal do přímého kontaktu s uprchlickou vlnou a uviděl, jak situace reálně vypadá. Média tehdy hlásala islamizaci Evropy, ale já jsem na místě viděl něco zcela jiného: nikoliv invazi, ale lidi prchající před válkou a bídou. Došlo mi, že situaci sice nevyřešíme systémově, ale můžeme být první, kdo těm lidem nabídne pomoc a signál, že se jim nedostane jen odmítnutí.

Na hranicích s Ukrajinou se pak tyto dvě zkušenosti protnuly: osobní vazba na lidi v boji a zkušenost z Balkánu, kde se člověk naučil fungovat v chaosu, mluvit s lidmi a improvizovat s minimem prostředků. Tak vznikl Koridor UA. Začátek stál na jednoduchém uvědomění: rozdíl mezi mnou a člověkem, který přichází přes hranici, není v charakteru či kultuře. V první řadě je to platný pas, kreditní karta, funkční telefon a SIM karta. Pokud nemáte ani tyto základní věci, jste v první chvíli zcela odkázáni na pomoc druhých.

Vnímáte pomoc druhým spíše jako projev ctnosti, nebo jde o vyjádření občanského postoje?

Za sebe bych řekl, že to nepokládám za žádnou ctnost. Spíše za povinnost, dokonce snad za normalitu. U mnoha lidí, kteří začali pomáhat, jsem vypozoroval, že to vlastně potřebovali i oni sami. Do té doby vedli své životy poklidně, ale díky pomoci druhým najednou objevili další rozměr existence a pocítili určitou úlevu ve svých vlastních problémech. Některým došlo, že už od života dostali dost a ze své současné pozice mohou pomoci více než ostatní. A kdo opravdu nemůže, tomu má být samozřejmě pomoženo.

Vnímám to i v kontextu Česka. Pokud jsou zde lidé skutečně potřební, musí jim být nabídnuta pomocná ruka. Ale zároveň u nás systém v rámci možností funguje, existují struktury a instituce, které se o své občany starají. V Ukrajině jsou sociální propady daleko tvrdší a mnohem více odkryté, a právě proto tam tu potřebu cítím silněji. Co se týče určité revolty vůči institucím, ta ve mně určitě zůstala. V tomto směru jsme dost přímí. Nebereme si servítky ani vůči ukrajinským úřadům a působíme i tam, kam se sami Ukrajinci často zdráhají vstoupit nebo se bojí. Jsme v tomto ohledu v uvozovkách neohrožení, protože na nás ten systém nedosáhne tak tvrdě jako na ně. Je v tom pozůstatek určité nesystémovosti i mého anarchistického zázemí. Přijeli jsme pomoci lidem, nikoliv bezvýhradně podpírat zákony a nastavení, která ty lidi do těžkých situací dostávají.

Nemluvím nyní o válce samotné, ale o tom, že Ukrajina dlouhodobě nemá sociální zabezpečení nastavené tak, aby lidem dávalo jistotu. Důchody, pojištění či zdravotní péče mají stále velké limity. Je pochopitelné, že země nyní vše podřizuje zbrojení, které má přednost před sociálními jistotami. Mnohé úkoly tak přebírají zahraniční organizace. My vlastně vyplňujeme prostor, který je pro nás tímto způsobem vytvořen. Do přímého střetu se systémem nejdeme, ale jeho nedostatky vidíme velmi jasně. Pokud chce Ukrajina jednou skutečně fungovat v evropském prostoru, bude se muset v řadě věcí, zejména v zákonech o sociálních službách, ještě výrazně posunout.

Jedním z vašich projektů je dodávka sítí proti dronům. Jaký význam pro vás má tato velmi konkrétní a praktická forma pomoci?

Domnívám se, že na počátku byla hlavně silná osobní odpovědnost a cit pro spravedlnost. Až postupně člověk uvidí, že to, co dělá, má reálný význam a skutečně někomu pomáhá. Ten dopad neustále roste. Například projekt se sítěmi proti dronům mi přijde skoro zázračně ušitý Koridoru na míru: vezmeme v Evropské unii něco, co má téměř mizivou hodnotu, a dopravou do Ukrajiny tomu dodáme hodnotu násobnou. V tomto případě to navíc reálně dokáže zachránit lidský život.

Mě osobně však nejvíce zasáhne chvíle, kdy se dozvím, že někdo zemřel. To je typ informace, kterou se člověk snaží vytěsňovat. I kvůli psychické hygieně si držím odstup od konkrétních příjemců pomoci; jsme spíše v kontaktu se samosprávami. Ty nejkonkrétnější zprávy ke mně proudí přes dobrovolníky nebo lidi, kteří Koridorem prošli a dnes slouží v Ukrajině v jiných rolích. Když se dozvím o úmrtí někoho, komu jsme pomohli, znovu se ve mně spustí ten pocit, že jsme možná nepomohli dost, i když to objektivně nemusí být pravda.

Těžiště naší práce je však i v něčem jiném: udržet pro lidi u nás možnost se v pomoci realizovat, aby cítili, že mají odpovědnost a mohou ji projevit. Koridor je platformou nejen pro lidi v Ukrajině, ale i pro ty zde, kteří chtějí pomáhat. V něčem to uzdravuje i naši společnost. Když se někdo ozve, že chce pomoci, velké organizace na to často nemají kapacity, ale my ten telefon zvedneme. I když má někdo jen pár tašek s oblečením, odbavíme ho, aby cítil, že mohl něco udělat. To vědomí je pro nás důležité udržet. Souvisí to s otázkami lidské důstojnosti, které se otevíraly už během první uprchlické krize.

Zmiňujete lidskou důstojnost. Co si pod tím po zkušenostech z Ukrajiny představujete?

To je složitá otázka. Ale co jsem na Ukrajině pocítil velmi silně a co pro mě přestalo být abstrakcí, je jednota. To, že se říká „v jednotě je síla“, pro mě dříve byla jen prázdná fráze. Česká společnost jednotná není, je polarizovaná, a proto mě to v Ukrajině zasáhlo. V Ukrajině jsem viděl lidi držet při sobě v nejširším možném měřítku. Tam se nepolemizuje o tom, kdo je agresor nebo kdo zaútočil. Nepolemizuje se ani o tom, že konec války nemůže být jiný než ukrajinské vítězství. Nikdo se nechce vzdát své země a svého území.

Zároveň jsem si uvědomil, že když si člověk připustí, jak moc se svět změnil, přestane lpět na starém uspořádání. Ten systém, ve kterém jsme žili doposud, na současné krize nestačí. Pohyby lidí a konflikty jsou mnohem větší, než jsme si byli ochotni připustit. Z toho pro mě plyne, že nestačí jen hasit následky. Je třeba zásadně proměnit způsob, jakým přemýšlíme, jak řešíme konflikty a jak přesouváme zdroje do míst, odkud krize vycházejí. Úspěchem by pro mě bylo, kdyby jednou byla Ukrajina sama schopná pomáhat jiné zemi. V tu chvíli by se naše práce smysluplně uzavřela.

V souvislosti s válkou se často mluví o strachu. Jak vnímáte jeho roli u nás a přímo na Ukrajině?

Pocit, že si Ukrajinci i my, kteří tam jezdíme, dokážeme na permanentní nebezpečí zvyknout, je velmi dvojsečný. Na jednu stranu vám to umožní přežít a žít dál, pokud možno nikoliv v neustálém ochromení. Strach je přesně to, co člověku bere svobodu. To platí i u nás v Česku – spousta lidí žije ve strachu, a tím pádem jsou vlastně otroky okolních vlivů a nemohou žít svobodně. Zároveň je ale nebezpečné, že si člověk na zlo zvykne a přestane ho vnímat jako akutní problém. Nemyslím si, že by v Ukrajině hrozila ztráta paměti ohledně válečné reality. Skutečnou hrozbu vidím v evropském postoji: kontinent sice situaci chápe, ale místo akce volí paralýzu. Strach se stal vězením, které Evropě brání v pohybu.

Chybí odvaha udělat zásadní kroky. Já osobně se nepovažuji za hrdinu, který se rozhodl pomáhat. Jsem těm lidem spíše vděčný. Beru to tak, že mi prostřednictvím svého utrpení dali možnost stát se lepším člověkem. Ta pomoc je až projevem této vnitřní proměny, nikoliv jejím cílem. Lidé, kteří mi vstoupí do cesty se žádostí o pomoc, jsou pro mě zrcadly skutečnosti. Překládají mi ji do konkrétní možnosti něco vykonat. Pomoc pro mě není zásluha, ale nezbytnost, abych mohl žít život, který mi dává smysl.

Vaše práce vás staví do konfrontace s velmi těžkými osudy. Jak v takových chvílích hledáte smysl toho, co děláte?

U mě to funguje spíše zpětně. Člověk něco udělá a až poté pochopí, že se to stalo, protože se to stát mělo. Když jsem šel pouť do Santiaga de Compostela, potkal jsem paní, která byla zcela oslovena poznáním smyslu i těch těžkých věcí ve svém životě. Pochopila, proč se určité události dějí, i když pro ně není žádné zjevně dobré vysvětlení. Pro mě je nejtěžší vyrovnat se se smrtí. Nemohu ji jen tak něčemu připsat, ale musím respektovat, že se stala a že mě vyzývá k reakci. Možná ten člověk zemřel i proto, aby se o tom někdo dozvěděl a nenechalo ho to chladným.

S větším uvědoměním přichází i větší odpovědnost. Čím více je člověku dáno, tím více se od něj očekává. Já mám s Bohem vlastně docela dobrý vztah a říkám si, že mě nechal tyto věci poznat, ale zároveň mě tím v uvozovkách odsoudil k tomu, abych v nich pokračoval. Z toho už se nelze vykroutit. Ve chvíli, kdy by člověk svévolně přestal dělat něco, v čem vidí hluboký smysl, bylo by to destruktivní pro jeho duši i okolí. Jakmile ten smysl jednou objevíte, už vlastně nemáte na výběr.