Um Gottes Willen! Chudák pan kardinál!

Co má společného teologie s architekturou, Bůh s domem?

Začnu od konce. Nebo od začátku? Zkrátka mě napadá pokušení, že člověk chce od nepaměti Boha polapit do nějakého domu. Chce Boha vymezit, umístit, ovládnout. Postaví mu příbytek a chce ho nalákat, aby sestoupil z nebe na zem. Chce ho vměstnat do vlastních představ. A pomocí takového domu pak třeba i ovládat druhé lidi, manipulovat jimi ve svůj prospěch. V tom spočívá odvěké pokušení sakrální architektury. Skutečného transcendentního Boha – Ducha, který vane, kam chce – do žádného domu samozřejmě neuzavřeme. Při tomto vědomí je pak chrám spíš oknem, prahem toho, co nás přesahuje. Možná snad v ideálním případě i nejsvobodnějším prostorem, kde můžeme přemítat nad věčnými lidskými otázkami. A to včetně té, jestli Bůh je, nebo není. Zda má náš život nějaký smysl, nebo zda jsme všichni odsouzeni k marnosti. Je to vlastně luxus, že máme v naší kultuře prostory vyhrazené existenciálním otázkám a pochybnostem, touhám a přáním. Prostory, kde se můžeme zastavit a vystoupit z ruchu každodenního koloběhu.

Rozhovor vedeme v galerii, která je součástí architektonického ateliéru Josefa Pleskota, kde pracujete. Už druhým rokem o galerii kurátorsky pečujete. Aktuální výstava se jmenuje První chrám. Proč jste ji tak nazvali?

Malíř Adam Kašpar zde vystavuje nová plátna – své pokusy promalovat se k novým tématům. Chce se osvobodit od motivů krajin, geologie, pravěku nebo vesmíru, pro které je známý. Nechce ustrnout v tom, co mu už výborně jde. Na centrálním obraze o rozměrech tři krát tři metry vidíte stylizované základy sumerského chrámu v mezopotámském Eridu. Podle mytologie jde o první chrám v prvním městě. Místo, odkud pochází hlína, z které byl stvořen člověk. Tedy místo, kde začínají dějiny, kultura, civilizace. Malíře současně také zajímá psychologie, konkrétně otázka, kdy a kde se rodí lidské vědomí. Na výstavě se tedy také otevírá téma chrámu jako místa, kde si člověk intenzivně uvědomuje sám sebe, kde se vyděluje z ostatního stvoření, ztrácí prvotní nevinnost a harmonii s přírodou. City se oddělují od racionality, jednotlivec od skupiny. Existují autoři, kteří tvrdí, že architektura začíná až tam, kde si člověk staví chrámy. Předtím ty všechny chýše a vylepšování krytí vchodů do jeskyní byly jen pouhým stavěním. Ale architektura s velkým A je teprve takové stavění, které dokáže pomocí proporcí a správných otvorů zhmotnit vědomí přesažnosti lidského života. Ať už si pod tím představíte cokoli.

V architektonickém ateliéru, kde působíte, navrhujete vedle sakrálních prostor také obytné domy nebo kanceláře. Je to jiná disciplína?

Podle mě právě že není. Vždy je třeba pochopit, k čemu má prostor sloužit, jak má fungovat. S kostelem je to tedy skoro totéž, jako když navrhujeme hospodu. Člověk musí přesně vědět, kdo odkud a kam chodí, odkud se roznáší pivo, kam se dává špinavé nádobí a kde může unavený návštěvník spočinout v koutě a zavřít oči. A teprve když jsou tyhle obyčejné věci v pořádku, tak přemýšlíme, jak tomu dát něco navíc. Hospodě i chrámu. Někdy se stane malý zázrak a správné řešení se objeví během práce až jaksi samo od sebe. Dobré řešení se musí většinou i vysedět.

Vedete Centrum teologie a umění – CTU. Jak souvisí Bůh a současné umění?

Umění je součástí kulturního, duševního, a tedy i spirituálního života člověka. Není náhoda, že se dlouhá staletí umění a náboženství vyvíjela pospolu. V médiu umění člověk pojednává o základních lidských otázkách, podobně jako v sakrálních prostorech. A to pomocí básnického obrazu, písně, filmu, barev a plátna nebo určité prostorové konstelace. Umění je pro mě také kulturou tázání, kulturou správné pochybnosti, kulturou trpělivosti, kulturou toho, jak zacházet s novostí a pluralitou. A tady se otevírá i most k náboženství. Skutečná náboženská kultura neznamená fanatismus a fundamentalismus nebo sentimentální utěšování nějakým zásvětnem, spíš vstupování do staletého proudu kritického přemýšlení, debat a výměny zkušeností chytrých lidí, kteří tu byli dávno před námi. A to včetně onoho přemýšlení očima, přemýšlení pomocí obrazu.

Co tedy dělá Centrum teologie a umění?

Na začátku jsme chtěli být laboratoří dialogu současného umění, architektury a teologie. Vytvořit malou akademickou platformu, kam bychom zvali na přednášky lidi, kteří se tomu věnují v Německu, v Rakousku, ve Francii nebo v Polsku, byl nápad profesora Alberta-Petera Rethmanna, který kdysi působil na Katolické teologické fakultě v Praze. Od počátku také šlo o to spojit teorii s praxí. Navázali jsme kontakty s umělci, jako byli Adriana Šimotová nebo Stanislav Kolíbal, a později také s mladšími autory, jako jsou Patrik Hábl, Christian Helwing nebo Jaromír Novotný. Vznikla série intervencí v akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora, kterou jsme minulý rok rozšířili ještě o novou řadu výstav jednoho obrazu v kapli svatého Františka Xaverského. Do tohoto experimentálního dialogického prostoru vstupovali také další teologové jako Tomáš Halík, Alois Kölbl, Benedikt Mohelník nebo Tomáš Petráček. A nesmím zapomenout na prostředí teologické revue Salve. Tam to všechno vlastně začalo.

Na příkladech ze zahraničí a také ze studia dějin jsem si stále více uvědomoval, že aby něco dobrého a trvalejšího na poli umění a architektury mohlo vzniknout, je třeba nejdříve vytvořit platformu debat a konkrétních pokusů, prostředí pro společenství lidí, které zajímají podobné otázky. Základní ponaučení, které jsem si přivezl ze zahraničí, ovšem bylo, že není možné v Praze jen tak napodobit to, co jsem viděl venku. Naše formáty musíme rozvinout z konkrétní lokální situace. Narazili jsme ale časem také na skutečnost, že zájem ze strany veřejnosti a umělecké scény je možná nakonec větší než ze strany církevní.

Na Katolické teologické fakultě už nepůsobíte. Co se stalo?

Ve zkratce: Změnila se doba, vztahy a polemiky se ideologicky, politicky vyhrotily. Vezměte si, kam se vydalo Pražské arcibiskupství pod vedením arcibiskupů Duky a Graubnera. Jeden bývalý Dukův asistent je teď dokonce poslancem za SPD. Na fakultě se v tomto kontextu dostala k moci skupina, které vůbec nejde o nějaký dialog se současností. Vystačí si sama se svým domnělým pravověřím a pseudokonzervativním pohledem na církev, společnost a svět. Nebyli jsme tam najednou po osmnácti letech vítáni. V náznacích, ale i explicitně. Nějaká, byť malá, platforma setkávání, debatování a znejišťování kritikou, pochybnostmi, a navíc svobodnými výtvarnými experimenty už nebyla – jako tomu bylo dříve – chtěná ani tolerovaná. Fakulta v pohledu nového vedení má být přece učilištěm jistot, věčných pravd, zkrátka cvičištěm toho správného pohledu na svět.

Jeden starý jezuita mi kdysi moudře radil: Když někde zakoření patologické církevnické prostředí s veškerou svou ustrašeností a depresivitou, je dobré rychle prásknout do bot. Když člověk může tvořivě působit jinde, neztrácej čas úmornými tahanicemi. Rozhodli jsme se proto s přáteli – Klárou Jirsovou, Petrem Neubertem, Martinem Staňkem a dalšími – dál už nečekat, až vedení teologické fakulty pod nějakou padesátou nesmyslnou záminkou CTU nakonec úplně zruší. A aktivně začali hledat alternativu. Vážím si všech pedagogů a studentů KTF, kteří boj o standardní pluralitní univerzitní prostředí ještě nevzdali. My jsme ale naštěstí nebyli vázáni žádnou povinností učit a signály byly jednoznačné. Od půlky roku 2024 tak působíme pod Českou křesťanskou akademií. Teď je duben 2026 a situace na fakultě je ještě zoufalejší než před dvěma roky. Osobně beru tyto turbulence také jako příležitost trochu se zastavit a znovu si rozmyslet základní věci.

Co byla první otázka, kterou jste s CTU chtěli řešit?

Právě i ta velká záhada, jak je možné, že oproti minulosti je dnešní sakrální umění ve své většině tak podprůměrné a kýčovité. A otázka, zda to lze nějak překonat. Měl jsem před očima osobnosti 20. století přemýšlející hluboce teologicky a filozoficky o umění, které zároveň měly velké pochopení pro konkrétní současné umělce. Romano Guardini, Marie-Alain Couturier, Otto Mauer. Byly to výjimky, jak teď už vím. Ale fascinovaly mě. A měl jsem to štěstí, že jsem v Kolíně nad Rýnem našel přátele, kteří už byli na této cestě velký kus přede mnou a ukázali mi, že je možné se takto ptát a navíc úspěšně konkrétně konat. Myslím na muzeum umění Kolumba nebo Stanici umění u svatého Petra.

Zpětně viděno, nikdo z nás neměl nějaký přesný plán. Ale všechny ty debaty, návštěvy a výlety, rozhovory, výstavy, umělecké intervence dohromady tvořily, a stále dál tvoří, jednu velkou dobrodružnou a nesmírně obohacující exkurzi do světa skutečného kvalitního současného i starého umění, architektury a pořádné teologie. Neměnil bych.

Příklad, jak se církev nepotkává se současným uměním, může být socha kardinála Berana před zmíněnou teologickou fakultou v Praze. Jako laikovi mi připadá zvláštní, jak vám?

Kdysi jsem o ní napsal sloupek do německého časopisu Kunst und Kirche, do kritické rubriky, která se jmenovala Um Gottes Willen! – Proboha! Podle mě je to exemplární příklad náboženského kýče. Ale ta socha je nešťastná z vícero hledisek. Nefunguje ani prostorově. Pro daný prostor je příliš malá, špatně umístěná, ta brána za ní je labilní a ani křoví kolem to urbanisticky nedožene. Co do ikonografie je klečící a zároveň žehnající postava přece také hloupá. Nebo ne? A to nemluvím o uměleckém provedení. Přitom si kardinála Berana pro jeho statečnost a také proslov na II. vatikánském koncilu, kdy obhajoval svobodu svědomí, velmi vážím.

Kýč má několik vysvětlení, od té známé „druhé slzy“, kterou člověk roní nad vlastní ušlechtilostí, až po služebné umění, které má diváka utvrdit v jeho přesvědčení. Co myslíte kýčem vy?

Náboženský kýč se ještě pojí také s ideologickou manipulací. V tom se pak blíží umění totalitních systémů. Nejenže je to umění hloupé, sentimentální a ilustrativní. Taková díla slouží především k indoktrinaci určitého světonázoru. Dobrému umění je vždy vlastní velká otevřenost, a tu, když sešněrujete, ocitnete se na poli tupé propagandy. Dokonce i ty slavné katolické, chcete-li, propagandistické obrazy od Petra Paula Rubense v sobě mají pořád samostatnou uměleckou sílu, před níž člověku spadne brada. To, co přetrvalo a i dnes působí, je právě skutečnost, že jsou to především úžasně namalované obrazy. Vezměte si třeba Rubensovo Ukřižování svatého Petra, skvělý obraz, který až ve skoro surrealistické zkratce zachycuje dramatický děj, tenzi a psychologické rozpoložení člověka, který je mučený a směřuje k smrti. Přestože je to obraz, který obhajuje papežství, malíř zde zpracovává i obecnější témata a rozehrává inovativní umělecký přístup.

Proč je pro církev tak těžké najít vztah k současnému umění?

O tom už byly napsány celé regály knih… Jak říkal jeden chytrý dominikán: Nemoc křesťanského umění ukazuje také na nemoc církve. Najít vztah k současnému umění je těžké především pro tu její část, která buduje primárně na systému, právnících, směrnicích, dogmatech a byrokracii. Zvlášť když ještě navíc podléhá pokušení po vojensku sešikovat řady a stát se politickým aktérem. To vše pak snižuje důvěryhodnost církve jako primárně duchovní instituce, omezuje její schopnost být školou autentického duchovního života. O nějakém svobodném doprovázení svobodných dospělých lidí už pak nemůže být ani řeč. Když se biblické příběhy, dějiny církve, legendy svatých a celý ten vizuální poklad křesťanské ikonografie začnou chápat a vykládat jako zákon, systém pravd a nauk, dokonce jako nepřekonatelné vtělení jednou provždy zjeveného křesťanství – podle hesla: Nejlepší je přece gotika! –, když se ztratí ze zřetele poetičnost, obraznost a paradoxnost tradice, přiškrtí se veškerá náboženská, spirituální a životní vitalita, schopnost proměny, nového náhledu, rozvoje. Svobodné umění zkrátka vždy znejišťuje zkostnatělé instituce. Ale ten problém je komplexnější, církev není jediná instituce, která si netyká se svobodným současným uměním.

Ale instituce nejsou přece špatné samy o sobě.

Máte naprostou pravdu. Nechci tu proti sobě lacině stavět svobodu a instituci. Instituce jako silné garanty svobodných prostorů, experimentálních míst a škol nutně potřebujeme. Jak ve společnosti, tak i v církvi. Bez nich to nejde. Příklad, kterého jsme se už dotkli: Muzeum umění Kolumba by nikdy nevzniklo, kdyby ho arcibiskup v Kolíně nad Rýnem, jeho generální vikář a celé vedení arcidiecéze neprosadili proti tolika pochybovačným a nepřejícím hlasům. A to nemyslím jen na skvělou Zumthorovu architekturu, ale i na ten progresivní muzeální koncept. Vzniklo tak inspirativní muzeum, že si něco podobného přáli i v Los Angeles. A dvacet let po otevření Kolumby letos před měsícem představil ředitel Michael Govan a architekt Zumthor novou budovu losangeleského městského muzea umění LACMA, kde se také nevyprávějí dějiny umění lineárně, hierarchicky. Antika, Egypt, renesance se vystavují na stejné úrovni jako umění Oceánie, Afriky nebo původních obyvatel Ameriky. Také se tam míchá vysoké umění s lidovým a také třeba s průmyslovým designem. A součástí uměleckého zážitku jsou i výhledy do okolí. V Kolíně nad Rýnem jako součást expozice „vystavují“ výhled na slavnou katedrálu nebo krásné platany na sousedním náměstí. V Los Angeles zase výhledy na palmy, navazující park a dokonce autostrádu, bulvár a vlastně celé město včetně kopců Hollywoodu.

Čím se teď zabýváte?

Nedávno jsme tady v AP ateliéru Josefa Pleskota dokončili přestavbu liturgického prostoru v krásném gotickém kostele sv. Bartoloměje v Pardubicích, otevřeli jsme výstavu Fragmenty paměti – Svatovítský poklad v pohledu současného umění v Jízdárně Pražského hradu, jejímž hlavním kurátorem je Jiří Fajt. Na stole máme s kolegy další napínavý projekt. Ale na to se asi neptáte. Aktuálně bych se rád víc zastavil, některá témata rozmyslel ještě s větším odstupem, než jsem to dělal dosud. Podíval bych se i na to, v čem jsem některé věci chybně nahlížel já sám. Už jsme se toho dotkli v souvislosti s CTU.

Například?

Třeba ten temný stín autoritářského katolicismu, kterému jsem roky nevěnoval pozornost. Myslel jsem si mylně, že jde o překonanou záležitost. Generál Franco, dlouholetý španělský diktátor, věčný fašista, chodil každé ráno na mši, každý den se modlil růženec, prý u sebe také permanentně nosil relikvii svaté Terezie z Ávily, a současně podepisoval desetitisíce rozsudků trestu smrti. To je přece šílené. A Tiso a další katoličtí intelektuálové za válečného Slovenského štátu… Skutečnost, že polovina amerických katolíků volila opakovaně MAGA republikány a jejich krále, touží po bílé Americe, brojí proti plné rovnoprávnosti žen a peskuje papeže, když se zastává migrantů a vyjadřuje se jasně proti trestu smrti a válce, není žádná zas tak velká dějinná anomálie. Jak je tohle všechno vůbec možné? Četl jsem docela dost chytrých vysvětlení historiků, teologů i psychologů, ale pořád mi tam, přiznávám, zůstává určitá temná mezera. Neleží ten problém hlouběji i v DNA? A teď koho: křesťanství, církve, katolicismu… člověka?