Vzdělávání bolí

Co je hodnotové vzdělávání?

Často nám někdo namítne, že hodnoty má každý své vlastní, takže ve školách nemůžeme s hodnotami operovat. Že hodnoty do vzdělávání nepatří. Jenomže jsou to nakonec právě hodnoty, které stojí za našimi rozhodnutími. Pokud pro mě je důležitější hodnotou poctivost než dobrá známka, nenakouknu k sousedovi, co píše do písemky, dobrá známka mi za to nestojí. Možná je to až legrační barvotiskový příměr, ale odráží se v něm podstata toho, nač se ptáte. Samozřejmě v té situaci mají vliv i další faktory, třeba jestli nejsem poctivá jen ze strachu, že když zašilhám vedle a někdo mě uvidí, dostanu přes prsty.

Jak je to se soutěživostí a snahou uspět?

Na kurzech, které pořádáme pro učitele, je téma soutěživosti třaskavá bomba. Mnozí učitelé a učitelky považují soutěž za motivující. Já sama jsem to vnímala podobně, když se ohlédnu zpátky do školních let, vždycky mě soutěže bavily a dávaly mi drive, až jako učitelka jsem si uvědomila, že to rozhodně neplatí pro každého. Když se ptáme účastníků našich kurzů, jestli rádi soutěží a zda je pro ně soutěž motivující, je to většinou půl na půl. Podobně je to i v každé třídě, jednoho soutěž povzbudí k další práci, jiného paralyzuje. Pokud ze soutěže uděláme hlavní motivační nástroj, podtrhujeme tím vnější motivaci se učit. Jenomže my hledáme ve vzdělávání i v přístupu k člověku vnitřní motivaci. Proti soutěživosti ve vzdělávacím procesu se silně vymezujeme, je totiž povinný. Srovnávat se s ostatními dává smysl, pokud do té soutěže vstupujeme dobrovolně, což známe třeba ze sportu nebo matematických olympiád. Zdůrazňuji, že mluvím o procesu učení, během něj přece chceme hlavně vzbudit u dětí zájem, nadšení, touhu přijít věcem na kloub, a ne odvádět jejich pozornost k tomu, aby se mezi sebou srovnávaly. Zdržovat se u učení soutěžením nedává smysl.

Jsou přijímačky na střední školy soutěž?

O tom se mezi učiteli vždy rozhoří velká debata, protože při přijímačkách samozřejmě o to, kdo bude nejlepší, jde. Je těžké ustát nesoutěživou školu, když na jejím konci stojí takto vysoce kompetitivní a navíc pro budoucnost dětí bezesporu důležitý okamžik. Jednak bych chtěla zdůraznit, že rozhodně neplatí, že děti, které se vzdělávají v nesoutěžním prostředí toho málo znají. Co bych ale stávajícímu procesu především vytkla, je jeho selektivnost. Stát by měl přece usilovat o to, aby jeho občané byli co nejvzdělanější. Přijde mi nerozvážné odmítáním ubíjet motivaci dětí, které se chtějí vzdělávat. To se mi na stávajících přijímačkách nelíbí, mám za to, že čím déle se lidi budou vzdělávat, tím je to pro celou společnost lepší. Měli bychom se ptát, jak to udělat, abychom poskytli co nejlepší vzdělání těm, kteří se o ně hlásí. Argument, že za první republiky studovali gymnázium opravdu jenom ti nejlepší, zatímco dnes se na vysoké školy hlásí kdekdo, přece nedává smysl. Stát by měl udělat vše pro to, aby poskytl co nejlepší vzdělání těm, kteří o ně stojí.

Když je řeč o minulosti, vaše organizace nese jméno irské řádové sestry, která v 50. letech založila školu v indické Kalkatě. Jak zapadá do toho, o co usilujete, příběh téhle ženy?

Spíš se neustále snažíme definovat, jak my zapadáme do příběhu Cyril Mooney. Jako malá holka v poválečném Irsku chodila do školy se sirotky a dalšími dětmi, které na tom byly velmi špatně. Doma vyprávěla, že mají vši a blechy a že vedle nich nikdo nechce sedět. Maminka jí na to odpověděla: „Ale ty si vedle nich klidně můžeš sednout, protože když vši dostaneš, já ti je vyberu.“ Příběh myslím ilustruje, jak celý život přistupovala k řešení problémů. Vši jsou nepříjemné, samozřejmě, ale je to problém, který se dá poměrně snadno vyřešit. Daleko větší problém je vyloučení těch, vedle nichž si nikdo nesedne. Veškerá její činnost by se dala vztáhnout k tomu příběhu. Vystudovala biologii, byla exaktně zaměřená. V mladém věku odešla do Kalkaty, kde zůstala po zbytek života. Přebrala vedení dívčí školy, jejímiž studentkami byly převážně dívky z dobře situovaných rodin, škola měla program pro chudé děti, které většinou pocházely spíš z katolického prostředí.

Jenže začala mít pocit, že klidně mohla zůstat v Irsku. Přišlo jí, že prostředí školy s rozlehlou zahradou a krásnými budovami, obehnané vysokou zdí, prestižní školy sousedící se slumem a s nádražím, se jen málo slučuje s představami, které měla o své roli učitelky a řádové sestry. Udělala tedy poměrně radikální změny. Školu otevřela dalším vyznáním a nemajetným rodinám. Přesvědčila ty platící, že je jednak jejich povinností a zároveň je pro ně výhodné platit i za děti, které si školné nemohou dovolit. Rovnost šancí ještě podpořila tím, že namísto přijímaček se vybíralo losem.

V jejích pamětech je příhoda, jak ve škole jedna holčička pokousala druhou. Rodiče měli za to, že šlo o dívku z nuzných poměrů. Cyril Mooney se smíchem vzpomínala, že to kousající děvče mělo oba rodiče univerzitní profesory.

To je jedna z motivací stát se učitelem. Děti nás stále překvapují! Rodiče vyvedla ta situace z omylu. Děti nedefinuje jen to, že pocházejí z dobré rodiny nebo mají dobré učitele. Prvně jsem Cyril Mooney potkala v roce 2014. Pracovala jsem v tu dobu jako metodička ve společnosti SCIO, měla jsem na starosti vývoj testů a mapy učebního pokroku. Zakladatelka naší organizace Linda Jandejsková o sestře Cyril v Indii natočila dokument nazvaný Sit Beside Me, v češtině Tvé místo vedle mě. Poslala film do distribuce, ale měla pocit, že to je málo, a tak pozvala sestru Cyril do Česka, aby tu uspořádala kurz, kde jsme se poznaly.

Bylo na myšlení a práci Cyril Mooney poznat, že je křesťanka a řádová sestra?

Jako ředitelka vystřídala jinou řeholní sestru. A ona vždycky říkala, že to byl typ ředitelky, která měla představu, že když někomu řekne, ať vyskočí dva metry vysoko a zůstane viset ve vzduchu, ten člověk to udělá. Ale sestře Cyril šlo spíše než o poslušnost o posílení důvěry mezi učitelkami, o vnitřní motivaci. Vyprávěla, jak se první rok po jejím nástupu škola změnila v naprostý chaos. „Dala jsem jim svobodu a oni ji využívali ve svůj prospěch.“

Předchozí ředitelka si cenila poslušnosti, sestra Cyril spíše svobody. Nebyl to vlastně hodnotový experiment?

Vznikl tak její první pracovní list pojmenovaný Svoboda. Pracujeme s ním ve školních a pedagogických kolektivech. Nebylo to tak, že by si sedla a řekla, že napíše o svobodě pracovní list. Přemýšlela o svých učitelích, tedy spíš učitelkách, kterých se ptala, co pro ně svoboda znamená, jak se chovají a proč. Právě tato debata postupně ve škole přinesla změnu. Máme dvě řeholnice, dvě křesťanky. Jedna vede školu direktivně, druhá nabídne svobodu. Nejspíš obě čerpají z náboženství.

Jak si to vysvětlujete?

Zas tak mě to nepřekvapuje. Že je člověk katolík, Žid nebo bez vyznání, Němec nebo Rus, nic z toho ho tak docela nedefinuje. A možná narážíte na to, že si podle svého charakteru z náboženství vybíráme, někdy nám slouží k prosazení toho, co si umaneme. Sestra Cyril byla svým založením velmi otevřená, nábožensky pestré a zároveň kastovní prostředí Indie jí k tomu poskytlo obrovský materiál. Když nás prováděla po kalkatských školách, v tu dobu už byla v důchodu, bylo ve třídách kolem padesáti šedesáti žákyň, což je v Indii vlastně dost dobré. Z nich bylo třeba osm muslimek, deset křesťanek, hinduistky, zarathustriánky, buddhistky, opravdu velmi různorodá společnost. Cyril otevřela školu dalším vyznáním a soustředila se na ty základní a všem společné principy. Právě proto její zkušenosti mohou sloužit univerzálně vlastně kdekoliv na světě.

Jaký byl Bůh podle sestry Cyril?

Takto jsem s ní o tom nikdy nemluvila, ale určitě viděla Boha v každodenním životě, vztazích, zkrátka v tom, co člověk dělá, takže kdyby měla své pojetí Boha vtělit do představy ideálního učitele, vnímala jsem u ní tři věci. Laskavost a zároveň spravedlnost vůči těm dětem, ale i dalším lidem. Náročnost, chcete-li přísnost. Pěkně jsme se pod její taktovkou zapotili při adaptaci učebnic do češtiny! A další věc, měla obrovský smysl pro humor. Bezvadně se smála.

Ještě k tomu, jak je odkaz řeholní sestry kompatibilní s naším prostředím. Naše organizace vznikla v České republice na zelené louce. Sestra Cyril vedla své kurzy prakticky po celém světě, ale pokud vím, koncepčně na její práci nikdo nenavázal. Když jsme se rozhodli založit organizaci a rozvíjet její zkušenosti, velkoryse nám předala své materiály, a dokud mohla, jezdila do Česka a podporovala nás radou. Různí lidé nám opakovaně radili, že by z marketingového hlediska bylo lepší její jméno z názvu vypustit. Cyril Mooney zní v češtině jako mužské jméno, pamětníkům se možná navíc vybaví sekta moonistů. Když do standardních škol vkročíme, zabýváme se hlavně tím, zda, jak a proč zacházet ve výuce s hodnotami, zároveň máme řádovou sestru na webu. Vysvětlíme, o koho jde, zároveň to nijak neakcentujeme, ale není to vždy jednoduché. A já si zase říkám, proč by věci měly být jednoduché?

Představte si, že sestra Cyril zažila střet hodnot ještě složitější, když třeba ve třídě probíhaly debaty, jestli je morální jíst zvířata. Pro hinduisty je jasné, že je to opravdu zlé, katolické děti říkaly, že ne. Přejali jsme metodiku, která používá sedmifázový model hodiny. Jedna část je duchovní, v učebnici má symbol srdíčka. Jde o moment, který v naší škole dost chybí, kdy se má odpojit mozek a mohou se otevřít jiné kanály. Kdy máme čas pro sebe, ztišit se a reflektovat, co v hodině proběhlo. Říkali jsme si, že to nejde z učebnic vypustit, snažili jsme se tedy přiblížit společnému jmenovateli, ale jak? Reflektuj? To přece nemůžeme psát dětem. Seď tiše? Poslouchej svůj vnitřní hlas? Nevyhnuli jsme se slovu „přemýšlej“, ačkoliv jde spíš o to v danou chvíli nemyslet. Prostředí kalkatské školy bylo nadkonfesní, ale s modlitbou v různých podobách měli zkušenost všichni, to pochopitelně v našich školách neplatí, snažili jsme se to vyřešit tak, abychom děti o tuto fázi neochudili. Sestra Cyril o tom problému přemítala s námi. Pak jednou se tak na nás podívá a říká: „No, máte to těžké bez Boha.“

Dlouho se vede debata, zda škola má děti vzdělávat, nebo i vychovávat, jestli má v první řadě budovat kompetence a znalosti, nebo charakter. Co myslíte?

Vnímám slova vzdělání a výchova jednoznačně jako synonyma. Štve mě, a někdy to slyším i na našich kurzech, když mají lidi pocit, že pokud je učitel laskavý a prostředí vlídné, děti se nic nenaučí. „Vždyť pořád jen sedíte na koberci…“ Existuje představa, že děti se buďto drilují a něco umí, anebo sedí na koberci a neumí nic. To samozřejmě není pravda. Sestra Cyril oporu, kterou dětem dáváme, přirovnávala k tyčce, kterou dáváme k mladému stromku, právě díky ní může rovně a zdravě růst a později se velmi dobře obejde bez ní. A zároveň si myslím, že vzdělání bolí. Cokoliv se člověk učí, když trénuje fotbal, cvičí na hudební nástroj, snaží se proniknout do tajů matematiky, je to prostě náročné. Občas to nejde, občas tomu nerozumí, musí tomu věnovat nějaké úsilí. Taky výchova charakteru, cílené vedení dítěte k ctnostem, je jako procvičování svalů. Taky to trochu bolí, protože sval námahou roste a zoceluje se, naráží na své limity a překonává je.

Mluvila jste o hodnotách ve vašem vzdělávání. Jaké jsou vaše osobní hodnoty?

Doufám, že se odrážejí v tom, co dělám. Věřím ve spravedlnost a je jasné, že spravedlnost může být složitá, náročná a těžce definovatelná, ale to neznamená, že o ni nemáme usilovat. Spravedlnost někdy může vypadat jinak, než by se na první pohled zdálo. Paní učitelka třeba nechápe, že by mohla dát ukrajinskému dítěti jedničku z češtiny. Vždyť se česky začalo učit před dvěma měsíci. Ona má pocit, že by to bylo nespravedlivé. Jiný učitel zas nedá dítěti jedničku, protože má dojem, že známka hodnotí úsilí a dotyčný žák pro výsledek nic neudělal, pouze je chytrý. Smyslem známky přece není dítě nějak označit, ale pomoci mu v dalším vzdělávání. Právě v té podpoře bych hledala spravedlnost jako důležitou hodnotu. A pak je to samozřejmě láska.