Vztahy jsou investice do stáří

Jací byli vaši prarodiče?

Z máminy strany bezvadní, z tátovy už méně. S babičkou z máminy strany jsem do svých šesti let trávila od jara do podzimu veškerý čas. Byla pro mě někým, kdo mě bezpodmínečně přijímal, mám ji spojenou s pocitem bezpečí a čisté lásky. Je třicet let po smrti, ale tenhle pocit se mi vybaví, kdykoli si na ni vzpomenu. Myslím, že stejný pocit jsem už později tak intenzivně nezažila. 

Tedy seniorský věk může být spojený s velkorysostí a bezpodmínečným přijetím, které si babičky nebo dědové mohou dovolit?

Zároveň ale vnímám, že je dobré seniory nepovažovat za homogenní skupinu. Máme povahové rysy, které se postupem času nezlepšují, spíš zvýrazňují. Moje druhá babička s námi dětmi naopak žádný čas netrávila. Měla šest dětí s pěti otci, o žádné vřelosti a péči ani vůči vlastním dětem a vnoučatům se nedalo mluvit.  

Často zmiňujete frustraci, která stála na začátku vaší péče o seniory. Oč šlo?

V domově, kde jsem byla dobrovolnicí, jsem narazila na pozitivní i negativní příklady zacházení s lidmi. Lidská bezmoc je pro mě červený hadr. Mám potřebu reagovat, když někdo zneužívá pozici moci. U tamních pečovatelek jsem něco takového zažívala ve vztahu k lidem závislým na péči, kteří už nejsou v plné síle, a nemají tím pádem pocit jistoty a sebedůvěry. Uvědomila jsem si třeba na kurzu polohování, kdy jsme jako figuranti leželi na posteli, jak je děsivě paralyzující ležet, zatímco pečovatel nad vámi stojí. Už to samo o sobě vytváří ve vztahu velkou nerovnováhu. A ve chvíli, kdy je pečovatelka přetížená, kdy na ni doléhají neustálé požadavky lidí, systém ji neumí podpořit a pomoci, aby nevyhořela, může se stát, že vůči lidem uplatní nějakou formu násilí. Třeba je nenechá sednout na židli, kterou si v jídelně vyberou. Nebo příběh, který jsem zažila s paní s těžkou demencí – neustále přecházela po pečovatelském domově nahoru a dolů a ptala se, kdy už pojede do Vodňan, což bylo pravděpodobně její rodiště nebo místo, k němuž měla vztah. Pečovatelka už si nevěděla rady, tak paní posadila do vozíku a zaparkovala ji pod stůl tak, aby paní nemohla sama vstát. Našla jsem ji tam volat o pomoc.

Co s tím jako dobrovolnice v domově seniorů můžete dělat?

Nejprve jsem šla za vedením domova, které to řešit z mnoha důvodů, kterým teď už o něco víc rozumím, nedokázalo. Poslala jsem stížnost zřizovateli, jedné městské části Prahy. Ten se tím nechtěl zabývat. Propadla jsem frustraci, že to nikoho nezajímá. A v té době jsem dostala nabídku odjet na dvoutýdenní stáž na Floridu a navštívit tam několik hospiců. Tam jsem se nadechla a znovu získala pocit naděje, že má smysl pracovat na tom, aby péče o seniory byla kvalitní a ti, kdo pečují, měli dobré podmínky. Vrátila jsem se a založila organizaci MILA, která se během sedmi let vyprofilovala v jedinou organizaci u nás, která se zabývá zvyšováním prestiže pečovatelské práce.   

Česko, podobně jako jiné země na světě, se stává stále víc zemí seniorů. Tím vznikne obrovská poptávka po péči. Platy pečovatelů se podle náborových inzerátů pohybují kolem 25 000 korun hrubého, tedy téměř na hranici minimální mzdy. Jak to může dopadnout?

Myslím, že nás čeká velký průšvih. Jako když byl nedostatek míst na středních školách a všichni se začali ptát, jak je to možné. Víme tedy, že v Česku bude v roce 2050 bude žít o milion seniorů více, že trojnásobně vzroste počet lidí trpících demencí, ale systém nedělá dost pro to, aby se připravil. Premiér podepsal s asociací pojišťoven memorandum, že vybudují tisíce lůžek, ale nikde jsem nečetla, kdo u lůžek bude o lidi pečovat. Občas nás osloví developeři, kteří se na sociální podnikání chtějí zaměřit pro zisk, což mi v principu nevadí, ale ještě jsem mezi velkými hráči nepotkala nikoho, kdo by měl obdobný zájem o kvalitu péče a o podmínky pro pečující. Postupem času jsem na dotazy, jak postavit domov pro seniory, začala odpovídat: Dělejte to, co byste si přáli pro svou vlastní mámu. Jenomže tohle nefunguje, mají pocit, že pro svou rodinu vždy něco zařídí, protože přece mají peníze. Odhaduji, že se stane nějaká katastrofa, dramatická situace, která národ pobouří a teprve potom se udělá nějaké opatření. Úsměvné mi přijde, že do zákona o sociálních službách přibyla novela, že zařízení, v němž se nedodržuje důstojnost klientů, dostane pokutu až 300 000 korun. Problém přece je, že nemají dost pečujících. Musíme hledat příčinu spíš než pranýřovat lidi za to, co systém neumí řešit. 

Jak byste důstojné zacházení vynutila vy?  

Slovo důstojnost najdete na všech stránkách domovů pro seniory a v každé strategii. Ale co znamená? Podle mě jde o pocit, že se cítím sama sebou. Že jsou naplňovány moje potřeby, jak jsem zvyklá. Že mě druzí vidí a slyší takovou, jaká jsem, jak se cítím. A mám pocit, že žiju, že jen nepřežívám. Proto není práce pečovatelů pro každého, je to velmi sofistikovaný úkol se na druhého naladit. Je velký rozdíl, jestli člověka pouze vykoupu, anebo zda zároveň přemýšlím, jak to udělat, aby se při tom necítil trapně. Jak se ho mám dotknout, jak s ním zacházet? K tomu je třeba velkou citlivost a vnímavost, což jsou podle mě zásadní kvalifikace k této práci, ale systém a společnost takto nevidí. Základní problém ovšem není nedostatek pečovatelů a špatně zaplacená práce, spíš to, že pro českou společnost není péče hodnota. Musí nám na důstojnosti záležet nejen na papíře. 

Kdo určuje hodnoty důležité pro práci pečovatele?

Společnost, v první řadě. Zatím pečovatelskou práci vnímáme tak, že ji může dělat každý a nevážíme si jí. Důležitá je postava v čele pečující instituce, nese v sobě hodnoty toho zařízení, určuje, jaká je atmosféra a co je důležité a co ne. Poukazuje na věci, které chce, aby v tom zařízení existovaly, vnímá a pojmenovává je. Stejně tak pojmenovává, co je nežádoucí. Působíme během roku zhruba v deseti službách pro seniory a podle mého pozorování je to vždy mix pečovatelů, kteří jsou srdcaři, potom je tam pár žab na prameni, které tam nemají co dělat, ostře manipulující, které si užívají moc, a potom je tam vždy poměrně velká skupina, kterou bych v dobrém pojmenovala šedou zónou. Ta podle mě nejvíc reaguje na to, jak se chová ředitel či ředitelka. Přesně tahle skupina nás zajímá jako lidé, kteří jsou tvární. Naprostá většina dělá tu práci, protože jim dává smysl, přestože by i za pokladnou v supermarketu měli víc peněz. Pečují každý nebo každá o deset lidí, často s pokročilou demencí, ale také jsem nedávno slyšela o soukromém domově, kde jsou dva pečovatelé na šedesát klientů. 

Jakou roli podle vás hraje obraz stáří buď jako sentimentální pohádky, nebo naopak katastrofy spojené s pomalostí a malou produktivitou? 

Jedno i druhé ukazuje, jak jsme odpojení od stáří. Začátek je v rodině. Kde není kontakt s prarodiči přirozený, chybí dětem základ. A pro společnost, která už neví, jak zrychlit, se koncept stáří s jeho zpomalením vylučují. Vlastně jsem se na počátku právě proto stala dobrovolnicí – ačkoliv jsem vystudovala sociální práci, většinu času jsem trávila fundraisingem a strategickým plánováním. Proto jsem si zavedla čtyřdenní pracovní týden v managementu a pátý den dobrovolnictví v domově seniorů. Pomohlo mi to dostat život do rovnováhy. 

Co je na stáří skvělé? 

Těžko mluvit obecně, jsou lidé, kteří dělají vše pro to, aby nezestárli, najdou si třeba o hodně mladší partnery. Nebo zahořknou, protože už nemají sílu. Ale když vidím svoji mámu nebo Michaela Třeštíka, který je editorem mých knih, líbí se mi jejich svoboda. Mohou všechno a nemusejí nic. Podmínkou samozřejmě je, že jste v dobré kondici. Že vás nic nebolí. Proto si neustále říkám, že musím cvičit. Když člověk není schopen vyjít schody, když mu všechno trvá…

Péče je populární a nezpochybnitelně pozitivní slovo. Jak mu rozumíte?

Pro mě je péče vztah a vědomá pozornost. Vnímat potřeby druhého, co potřebuje, aby se cítil sám sebou, aby měl pocit, že žije, ne přežívá. Jako pečující musím být schopná naladit se na jeho rytmus a třeba zpomalit. Vnímat jeho perspektivu. Péče je projev lásky vůči druhému. To mi na péči přijde nejzajímavější – je to hádanka, co udělat, aby se ten druhý cítil dobře. 

Jak by tedy v ideálním případě šlo zvládnout tu konfliktní situaci s paní, kterou pečovatelka znehybnila?

U lidí s pokročilou demencí je základní pravidlo, že se snažíte nerozmlouvat jejich realitu. Říci jí třeba, že do Vodňan pojedeme po obědě. Mám pochopení pro pečovatelku, že to té paní nechtěla opakovat padesátkrát za den. Ano, může se stát, že jí ruply nervy. Ale to neomlouvá to, jak uplatnila svou moc. Jsme znovu u té pozornosti – jde o to uvědomit si, proč to ta paní dělá a co mi tím říká a po čem volá. Vztahuje se k místu, kde se cítila dobře a bezpečně. Ale aby pečovatelka mohla reagovat klidně a laskavě, musí mít podmínky a podporu. A to většinou nemá. Z průzkumů nám vychází, že 78 procent profesionálních pečujících vnímá svou práci jako nedoceněnou.

Pokud jde o setrvalou pozornost, nejsme v ní jako lidé digitální doby a vteřinových reels na TikToku nebo Instagramu úplně nejlépe. Jaká je vaše zkušenost?

Mně osobně pomáhá mít v životě řadu drobných rituálů. Obyčejné věci, ranní běh, dobrá snídaně, kultura. Píšu si deník. Když do něj tři dny nic nepoznamenám, připadá mi, že zrychluju, že se sama od sebe odpojuju. Když svoje drobné rituály dodržuji, je mi dobře, říkám, že se slyším.  A když se slyším, když jsem vnímavá, dokážu se naladit na lidi kolem. 

Jeden z uměleckých projektů vašeho sdružení, výstava nazvaná Institut blízkosti, nabízí lidem možnost zažít alespoň na chvíli nemohoucnost a pohled ležícího člověka do stropu. Jaké jsou reakce?

Prvně jsme tuhle zkušenost nabídli návštěvníkům Filmové školy v Uherském Hradišti. Jedna z místností je vybavená jako pokoj pro seniory. Polohovací postel, noční stolek s osobními věcmi. Z postele vidí návštěvníci myšlenky lidí, jejichž život se odehrává už jen právě na této posteli. Někdo třeba ani nenašel odvahu si lehnout, jiná paní naopak zůstala asi deset minut a odcházela se slovy: „Už chápu, jak se babička cítila.“ A právě úspěch téhle akce nás inspiroval k Institutu blízkosti. Oslovili jsme scénografa Marka Cpina a do Chemistry galerie umístili šest postelí. Každá svým způsobem nese téma péče a prožívání každodennosti. Institut blízkosti je prostor pro zastavení.

Děsí vás na bezmoci to, co už udělat nemůžeme, nebo spíš to, co jsme do té doby udělat nestihli? 

Asi oboje. Jen je škoda zamýšlet se nad tím až tehdy, kdy už je pozdě. Máme celý život na to, abychom pracovali na sobě i svých vztazích, ale raději volíme zkratky v naivní víře, že před sebou utečeme. Ale pokud se dožijeme stáří, většině z nás se život v jednu chvíli zmenší na jedinou postel a tam už zůstáváme jen sami se sebou. A bohužel často i s tou zmíněnou bezmocí.

Co byste tedy řekla, že je vaše mise?

Říkáme, že pracujeme na tom, aby bylo dobře seniorům i těm, kdo o ně pečují. Spolupracujeme s ředitelkami a řediteli služeb pro seniory, kteří se na nás obrací s tím, že nemají úplně dobrou atmosféru v týmu nebo že si neví rady s tím, jak zlepšit komunikaci, mají pocit, že by péče mohla být lepší a podobně.

Zároveň mi často volají kamarádi nebo úplně cizí lidé, abych jim poradila s péčí. Což je v pořádku, ale málokdy jako poskytovatele péče vidí i samy sebe. Hledají službu, která bude kvalitní, a ne moc drahá. Někdy docházíme k tomu, že nejsou ochotní v životě něco změnit.  Dávám si velký pozor, abych někomu neradila, ale mám pocit, že chybí chuť říci si třeba, že teď rok nepojedu na dovolenou, protože chci poskytnout kvalitní péči svému dědovi. Samozřejmě, vztahy, a nejvíc ty rodinné, jsou těžké. Přijde mi ale důležité, aby lidé pracovali na vztazích celý život. Vztahy jsou investice do stáří. 

To se dobře poslouchá, ale hůř dělá. Jak jste na tom?  

Při péči o svého tátu jsem byla konfrontována s tím, jestli to, co říkám, taky sama dělám. Nevěděla jsem, jestli to zvládnu. Tátovi bylo šedesát osm let a měl rakovinu plic. Diagnóza a prognóza byly šok. S mámou a sestrou jsme o tátu do poslední chvíle pečovaly doma, a i když to bylo nesmírně náročné a bolavé, můžu říct, že jsme zažívali i krásné a silné momenty. A já bych si přála, aby v lidech sílil pocit, že péče je příležitost a pečovat o své vztahy je ta nejdůležitější věc v životě.