Vztekat se je k ničemu

Rozhovor vedeme v klášteře na fiktivní adrese Dominikánská 8, která dala název diskuzní a kulturní platformě. Co dělá?

Možná nejdřív, proč to dělá. Moc by se mi líbil svět a církev, naše česká společnost vytvářející podmínky pro celistvý rozvoj člověka a tím taky společnosti, a k tomu má Dominikánská 8 přispět. Protože jsme církevní řád, vědomě se hlásíme ke křesťanské tradici a chceme ji zpřítomňovat. Takže třeba myšlenky encykliky Fratelli tutti, kde papež František mluví o všeobecném sourozenectví lidí, souzní s tím, o co nám jde a jak by svět měl vypadat. Což předpokládá prostor pro každého, aby mohl růst v tom, že bližní je mu blízký. Debatami, přednáškami, uměleckými událostmi chceme vytvářet prostředí, kde se lidé budou skutečně potkávat.

Jak tohle krédo ovlivňuje volbu témat pro diskuze?

V první řadě ovlivňuje celkový styl Dominikánské 8. Jde nám o pokojné a přívětivé nabízení toho, co jako křesťané, katolíci, dominikáni společnosti můžeme nabídnout na pozadí celé naší hluboké, ale zároveň problematické tradice. Ve stylu svatého Tomáše, tedy lidské a duchovní svobody. Snažíme se vnímat, co lidi zajímá, co hýbe naší společností, ale taky co zajímá nebo tíží nás. V týmu jsou bratři z kláštera, studentka, máma od rodiny, doktorandka teologie, kolem Revue Salve je pak ještě další, širší okruh. Někdy se nám vyčítá, že oproti jiným jsou naše debaty příliš konsensuální, pohodové. Zkušenost nám ukázala, že to buďto neumíme, nebo je to strašně těžké, aby se skutečně setkali lidé zcela odlišných názorových pozic. Spíš než debatu to potom připomíná paralelní monology, nedojde k setkání. To dělají veřejnoprávní média, kdy pozvou politiky opačných pozic a potom hlídají, aby každý z nich měl stejný prostor se vyjádřit. Ale nejsem si jistý, že diskutující, a hlavně posluchači odcházejí nějak obohaceni.

Co je tedy podle vás potřeba k setkání, aby se diskutující neminuli?

Snažíme se zvát lidi, kteří mají k věci co říct. S názorem, postoji a znalostmi nebo silnou zkušeností. Kteří jsou ochotní a schopní mluvit, a vytvořit jim k tomu podmínky. Víckrát jsme od diskutujících dostali zpětnou vazbu, že bylo skvělé setkat se s těmi, kdo se tématu rovněž věnují, a poznat jejich zkušenosti. Nejde nám tedy o konfrontace nesmiřitelných stran, lidí, kteří si potřebují zakřičet.

Co děláte vy osobně, když se s druhými nemůžete dohodnout? 

Vztekám se. Jsem cholerik, je to jeden z mých charakterových rysů. To je první věc, kterou se, nejspíš ne vždycky úspěšně, u sebe snažím moderovat. Abych nevyletěl a nebyl konfrontační. Vztekat se je k ničemu. Snažím se vžít do pozice druhého, hledat odpověď na otázku, o co mu vlastně jde, proč tak jedná a co jej k tomu vede. Neustále si připomínat, že není zlý člověk. Určitě se lidem stává, že to myslí dobře, ale ve skutečnosti dělají zlé věci nebo jiným lidem opravdu škodí. Ale přece jen se snažím vycházet z předpokladu, že nechtějí jiným lidem ubližovat záměrně. Proto se primárně snažím pochopit, oč jim jde. Zní to asi příliš vznešeně, ale právě svatý Dominik se ptal, kde se mohu s druhými potkat, kde jsou hodnoty drahé druhým i mně samotnému. Alespoň se potkat, i kdybychom zůstali u svých rozdílností a rozporů. Ale už si nebudeme připadat tak vzdálení. 

Zmiňujete svatého Dominika, zakladatele Řádu bratří kazatelů. Vstoupil jste do něj na prahu svobody v roce 1989. Jak často si vzpomenete, co vás k tomu vedlo?

Když jsem tajně vstupoval do řádu, nemohl jsem tušit, že svoboda přijde tak brzy. A za dobu svobody se společnost i církev také hodně proměnily. Tím chci naznačit, že nestačí vracet se k původním motivům, byť to podstatné zůstává, ale že si velmi často a stále znovu kladu otázku, jak realizovat charizma sv. Dominika dnes a na místě, kde jsem. Chtěl jsem svědčit o Ježíši Kristu jako Dominik, což trvá. A stále více oceňuji jeho kreativitu.

Jak se jako teolog a dominikán díváte na myšlenku, že si společnost musí pěstovat odolnost proti otřesům, rozvíjet charakter jednotlivců i celku?

Vnímám to jako rozvíjení lidského potenciálu. Poselstvím evangelia je rozvinout v člověku to nejlepší, nejkrásnější, neušlechtilejší a to nejlidštější. Souzní mi to se smyslem Ježíšova poselství. Charakter jsou naše osobní kvality, úkol, možnost a dar, naše okolí nám ve snaze o charakter buďto pomáhá, nebo nám to komplikuje. 

Používáte slova, která jsou v podezření. Někomu mohou jako kritérium připadat příliš subjektivní. Kdo je podle vás „krásný člověk“?

Jak jsme krásní navenek, můžeme ovlivnit jen zčásti a časem je to čím dál méně v našich rukou. Ale mluvme o vnitřní kráse, o kráse charakteru. O tom, když člověk zapracuje, aby s ním bylo jiným lidem dobře, aby byl citlivý na to, co druzí potřebují, co je trápí a co jim naopak dělá dobře. Pokud je s námi jiným lidem dobře, je to kvalita, kterou nazývám krásou. Nejde jen o emoci, spíš o náboj, o lidství, které se necítí ohrožené, svazované, ale může se v interakci s druhými rozvinout, nabídnout dobrý základ pro zdravé vztahy.

Jakou pomoc na cestě k tomuto životnímu cíli nabízí tradice, k níž patříte?

Základem je pro mě evangelium, Ježíšovo poselství. Ovšem už v novozákonních spisech se ze zkušenosti Ježíšových učedníků stává tradice ve vyprávění přímých svědků a jejich posluchačů. Svatý Lukáš ani apoštol Pavel nejsou mezi apoštoly, ale vyprávějí o jejich zkušenosti. Tradice stojí na sdílení osobní zkušenosti.

O kus dál v dějinách je to dominikánská tradice, postavy svatého Dominika a Tomáše. Co mě v ní oslovuje? Dominik, jako zakladatel řádu, leader, dokázal skvěle vystihnout, co je v jeho době a v životě důležité. Káže heretikům na jihu Francie. Pochopí, že církevní aparát je v tu chvíli překážkou, byť je úctyhodný a dobře myšlený. Odstřihne se od něj a jde nejprve sám, později s malou skupinou, a snaží se vycítit, jak s lidmi komunikovat, co je pro ně důležité. Na to se snaží navázat. V jeho případě šlo o asketicky laděný způsob života, protože albigenští, k nimž mluví, jsou asketové. Chápou křesťanství jako přísný a náročný způsob života, pohrdající hmotou. Dominik chce mluvit řečí, která je jim srozumitelná, a to není řeč slov, ale stylu života. 

Soutěží s albigenskými v chudobě?

Přinejmenším naskočí na jejich komunikaci, ne snad proto, aby jim něco vnucoval, ale aby otevíral cestu k jiným obsahům víry. Budou jiné než východiska albigenských, ale zároveň pro ně budou nabídkou. Dominik nevystupuje z pozice člověka, který má pravdu, ale nabízí a dává čas, aby se rozhodli, zda jeho nabídku přijmou. Další Dominikův rys, který je mi blízký, se týká řádového života. Je nositelem charismatu, vize, ideje, ale zároveň mu záleží na tom, aby se lidé chopili této vize svým vlastním způsobem. Vypráví se, že svou skupinu velmi brzy rozešle z Toulouse po dvou, třech po celé Evropě, do Paříže, do Španělska, do Říma, aby zakládali kláštery. Přátelé jej varují, že takto své dílo totálně zničí. Stane se opak. Díky Dominikovu riskantnímu kroku se řád rozšíří. Důvěřuje druhým, že chápou, oč mu jde, a že to udělají po svém. Že v podmínkách, které jsou úplně jiné než v Toulouse, to udělají dobře. A ještě později si pro sebe nevytvoří pozici „tatíčka zakladatele“, od počátku přenáší těžiště rozhodování na dominikánské společenství. Stále je jejich šéfem, ale dokáže se podřídit. Nastaví pravidlo, že se i šéf společenství podřizuje komunitnímu rozhodování. Tím řádu obrovsky ulehčil přechod k pokračování po odchodu zakladatele. Dominikáni se díky tomu za 800 let nerozštěpili.

Co to znamená dnes?

Rád bych se tím inspiroval. Nabízet, co je mi drahé, ale nevnucovat. Dát na lidi kolem, kteří se mnou vytvářejí Dominikánskou 8 nebo Revue Salve, nemám patent na rozum. A pak je tu ten svatý Tomáš. Řádový učenec, emblematický dominikán. Zakladatel řádu byl vzdělaný, posílal bratry na nejlepší univerzity, Tomáš to ještě dotáhne. Svou formaci začíná na neapolské univerzitě, kde se studuje Aristoteles, na papežských univerzitách zakázaný. Na císařské univerzitě ovšem na zákazy kašlou. Jeho podle mě geniální přístup spočívá v tom, že církevní autority, jako je třeba svatý Augustin, respektuje, ale v další větě předloží svůj vlastní výklad, aniž by Augustina shodil. Nebo cituje papeže Inocence III., velkou autoritu středověké církve, a připojí k tomu dodatek, že „papež zde říká svůj soukromý názor“. Tomáš má velkou duchovní a teologickou svobodu. Nenechá se zatlačit do defenzivy jen proto, že to říká papež. Jinak řečeno, není to rebelie za každou cenu, jednání bez respektu, ale vnitřní svoboda. Tahle svatého Tomáše čtu a je mi blízký.  

Bavíme se v den, kdy je čtením církve příběh o židovském učenci Gamalielovi ve Skutcích apoštolů. Ten tvrdil, že je-li křesťanství lidský výmysl, pomine. Ale pokud je od Boha, je zbytečné se s ním prát. Jak ale poznáte, že děláte věci správně, tím druhým způsobem?

Dominikánská 8 si prošla za patnáct let existence vývojem od prvotní party nadšenců až po výraznou přítomnost v on-line prostoru, kam se za covidu-19 všichni přesunuli. Výrazně nás to proměnilo, stále se scházíme v barokním refektáři a v prostorech vytvořených vstupy architekta Josefa Pleskota. Fyzické prostředí je ohromně důležité těžiště naší práce. Ale dosah Dominikánské 8 už není daný tím, kolik lidí přijde do sálu. Všechny debaty streamujeme a jsou dostupné záznamy. Dosah je jedno z kritérií. Říká, zda naše práce lidi zajímá, věnují nám svůj čas a energii. Od doby, kdy jsme vstoupili na kanál YouTube, vidíme kontinuálně stoupající křivku odběratelů. Před rokem bylo fajn, když debata dosáhla tisícovky zhlédnutí, dnes je práh na dvojnásobku, ale jsou debaty, které mají zhlédnutí třeba 12 tisíc. A pak jsou tu přímé, řekněme materiální vazby. Na počátku jsme měli malou kameru a technicky to po všech stránkách bylo slabé. Zkoumali jsme, jak vysílání technicky vylepšit, potřebovali jsme k tomu investici zhruba sto tisíc. Na sociálních sítích jsme rozhodili prosbu o podporu. V řádu dnů jsme tu částku měli na účtu. Pochopili jsme, že to je závazek. Dominikáni jsou žebravý řád, takže mohu tohle slovo s klidem použít. Když žebráme o podporu, lidé nám k příspěvkům občas připojí nějaký vzkaz. Třeba od těch, kteří bydlí daleko a nemohou k nám přijít, proto nám na vysílání přispějí. Nebo od evangelíků s uznalým komentářem, že jako katolíci děláme fakt dobrou věc. Zpětné vazby jsou kořením naší práce. Nevím, jestli to jako kritérium není příliš povrchní, ale pro nás jsou ujištěním, že Dominikánskou 8 neděláme jen pro sebe.

Kromě rostoucího publika, jaké jsou vaše ambice do budoucna? 

Nápadů máme spoustu! Silně si ale v týmu uvědomujeme, že je musíme strukturovat, uspořádat… Takže aktuálně pracujeme na strategii rozvoje. Hodně nás to posouvá a taky stmeluje. Konkrétněji lze například říct, že nově jednáme o spolupráci s ideově příbuznými institucemi. A to chceme cíleně rozvíjet. Jednou z našich tužeb je udělat Dominikánskou 8 ještě více oboustranně prostupnou, totiž tak, aby v ní věřící nacházeli impulsy pro svůj život v sekulárním světě a lidé konfesně nezařazení aby se u nás pro ně přístupným způsobem setkávali s duchovním rozměrem lidské existence.