Vydali jsme se na dlouhou cestu

V příštích třech letech plánujete na filantropii vynaložit až 200 milionů korun. Museli jste si jako manželé mezi sebou vztah k penězům vyjasňovat? 

MK Soňa je v tomhle ohledu nenáročná a já také nikdy přehnaně neutrácel.

SK Neuvědomuji si, že bychom nad penězi museli dlouze diskutovat v tom smyslu, abychom si sladili očekávání. Ano, říkáme si, k čemu je máme. Myslím vyloženě prakticky, diskutujeme třeba o větších položkách potřebných pro Milošův byznys nebo pro život, jako třeba bydlení a zážitky. 

MK Vím, že v některých rodinách je to vážné téma. Pokud jde o nás dva, vyjasněné máme to, že peníze jsou dar, ke kterému se pojí zodpovědnost. Dříve jsem to bral tak, že peníze jsou spravedlivá odměna za to, že jsem něco skvělého vytvořil. Stále víc si však uvědomuji, že to není tak jednoduché. Věřím ve svobodnou vůli a schopnost využít možnosti, které se nabízejí. Ale objektivně platí, že všichni nemáme stejné možnosti, stejnou startovní pozici. A tedy ne všechny cesty jsou pro všechny. Proto mluvím o daru.

Vzpomenete si, kdy padlo rozhodnutí, že chcete investovat do filantropie?  

SK Oba jsme se angažovali v podpoře neziskových aktivit ještě dříve, než jsme se poznali. Od dospívání jsem toužila cestovat. Splnilo se mi to, když jsem ve svých pětadvaceti, coby vystudovaná architektka, pomáhala vlastníma rukama stavět v Peru školu. V té době pro mě bylo důležitější objevovat než vydělávat peníze.  Zároveň vidím obrovskou přidanou hodnotu v tom, když člověk vydělává, aby měl peníze nejen pro sebe, ale i pro svět, nebo pro větší dobro, i když to je považováno za klišé. Kdybych si tehdy uvědomila, že se s penězi dá vykonat v tomhle smyslu něco velkého, možná bych už dříve uvažovala jinak. 

MK Na rozdíl od Soni mě peníze zajímaly vždycky. Vnímal jsem je jako prostředek ke svobodě. Postupem času jsem se začal víc zajímat o okolí, o společnost a politiku. Jakmile se mi povedlo zajistit sebe a nejbližší okolí, přišlo mi svým způsobem přirozené přemýšlet o tom, co s penězi dělat dál. Nezažil jsem ve vztahu k penězům žádné osvícení, spíš evoluci. Nakonec mi připadalo jasné, že když má člověk dost, zamyslí se, co udělat dobrého nejen pro své nejbližší okolí. Takže se ke svobodě naštěstí přidala i její sestra zodpovědnost.

SK K tomu, že mě peníze moc nezajímaly, je ale důležité říct, že jsem jako dítě nemusela bojovat s jejich nedostatkem. Měla jsem se dobře. Ne že bychom měli na rozhazování, odmala jsem znala význam peněz. A když jsem se osamostatnila, nikdy mi nedělalo problém vyjít s málem. Jednu chvíli jsem už s magisterským titulem měla 15 000 hrubého, a i tak jsem si dokázala našetřit a byla jsem spokojená. Ale rodinu z toho uživit by samozřejmě nešlo.

Vystudoval jste katedru kybernetiky. Jak ovlivnilo matematické myšlení váš přístup k filantropii? 

MK Zjednodušeně, mým oborem byla matematika aplikovaná, nikoliv abstraktní a teoretická. Věnoval jsem se datům, což bylo téma, které mě v posledních letech studia zaujalo. Jak dat začalo přibývat, docházelo mi, že do budoucna bude zásadní umět s nimi pracovat a porozumění datům automatizovat. Dá se říci, že v minulosti dostupná data analyzovali statistici, zatímco moderní přístup spočívá v automatizaci tohoto procesu. Algoritmy nacházejí modely, závislosti a vztahy mezi daty. Datové vědě jsem se věnoval nejprve v oblasti medicíny a později financí v rámci algoritmického obchodování, ve kterém jsem byl ponořen více než deset let. To mé uvažování samozřejmě významně ovlivnilo, a to prakticky ve všech oblastech mého života včetně uvažování o filantropii.

Investovat zmíněných až 200 milionů do filantropie vám umožnil prodej podílu ve firmě Qminers, která se zabývá algoritmickým obchodováním. Peníze vám mohly generovat další zisk; ve filantropii generují „dobro“, což se hůř počítá. Proč jste zvolili to druhé?  

MK Před mým odchodem z Qminers jsem hodně přemýšlel, jak dát svému budoucímu počínání co největší smysl. Došel jsem k tomu, že spíše než vygenerovat maximum peněz a doufat, že se objeví správné místo, na které je pak odevzdáme, mi dává smysl pomoci tomu, aby právě nadace byla tím správným místem. A to vyžaduje jak čas, tak peníze. Takže jsme to se Soňou probírali a došli k tomuto rozhodnutí. Navíc platí, že to určitým způsobem zjednodušilo komplikované vyjednávání o parametrech mého exitu, a proto se to rozhodnutí stalo právě v rámci mého odcházení. 

SK Navíc, v té době už Nadace Benetheo oficiálně existovala. Nezačali jsme o filantropii uvažovat až ve chvíli, kdy se objevila příležitost získat víc peněz z exitu. Vždy jsme věděli, že do nadace chceme přinést víc peněz, exit byl příležitostí, aby se tak stalo. Pokud jde o mě, bylo to velmi jednoduché rozhodování.

Jak vypadají manželské debaty o směřování nadace? Co je na nich nejtěžší?

SK Milošova potřeba jít do hloubky a zavrtávat se do tématu, něco dalšího v něm objevit. Mnohdy užitečná potřeba, ale někdy dost náročná, přinejmenším časově. Podle mě existuje hranice, za kterou toho další hloubkové analýzy přinášejí v poměru k vynaloženému úsilí nepřiměřeně málo, naopak zpomalují procesy a brzdí pohyb. K věcem přistupuji víc intuitivně než Miloš. 

MK Jdu na věci „přes hlavu“, musejí mi dávat smysl. Mám rád logiku a data. Jsem možná někdy až přehnaně racionální. Nicméně cítím, že mě vztah se Soňou polidšťuje, i když to pro mě není vždy jednoduché. Když se bavíme o rozdílných přístupech, rád bych zmínil také našeho ředitele Ondřeje Zapletala, který často upozorňuje, že čím lépe je něco měřitelné, tím méně to může být podstatné. Souhlasím, že si na to máme dávat pozor, a to především v rovině, které říkáme „nejvyšší letová hladina“. Zde jistě jednáme a máme jednat podle toho, čemu věříme, aniž bychom měli ambici měřit vesmír. Jinými slovy, směr, kterým se vydáme, musí být v souladu s naším vnímáním světa.  

Zřetelná je potřeba definovat u Nadace Benetheo její duchovní, možná náboženské zakotvení. Je to potřeba?

SK Reflektuje to naši dlouhou cestu, na kterou jsme se společně vydali. Ani jeden nepocházíme z věřící rodiny. O tématech, jako proč existuje svět nebo jaký má náš život smysl, jsme se začali bavit v průběhu našeho vztahu.

MK Já si to tedy pamatuji už z prvního rande!

SK To už jsem asi zapomněla. Možné to je, protože jsem někdy v době studia zažila těžké období, kdy jsem se potýkala s existenciálními otázkami. Třeba proč se vlastně vůbec o něco snažit. Později jsem se nějakou dobu podobným tématům vyhýbala, věděla jsem, jak jsou těžká, jak obtížné je vyrovnat se s nimi a znovu ve světě fungovat. Nemyslím ale, že bych o tomhle tématu hned na první schůzce začala mluvit.

MK Jsem si tím jistý! Ve formuláři internetové seznamky, kde jsme se poznali, byla kolonka vztahu k víře. Zaškrtl jsem „věřící“ a ty jsi zkoumala, jak může být rozumný člověk věřící. Dráždilo tě, že by racionalita a víra mohly jít dohromady. Proto jsi to téma na prvním rande otevřela, vyjasňovali jsme si pozici. Vývoj tohoto postoje je za těch společných deset let pro mě zcela zásadní. 

S veřejně deklarovanou vírou je to v Česku složité. Zvlášť u podnikatelů působí jako investice do náboženské propagandy. Nebylo by snazší nechat u Nadace Benetheo víru stranou?

MK Tohle je pro nás obrovské téma, nejvyšší letová hladina, složitá a těžká. Řešíme neustále, jak postupovat správně. Řeknu, jak to vnímám já, potom to případně, Soničko, rozporuj. Víra člověka je klíčem k pochopení jeho postojů a jednání. Jestliže máme společně s ostatními vykonat něco dobrého, je žádoucí zkoumat, co to pro koho znamená. Toto zkoumání pak přirozeně vede k otázkám víry. Navíc vzhledem k tomu, že naše poslání má duchovní podstatu, tak se tomu vyhnout prakticky ani nelze a je pak mnohem srozumitelnější říci, jsem křesťan, než být podezírán ze šarlatánství. A stejně tak to vnímám obráceně, a proto se ptám. Ondřej mi často připomíná, že strom se pozná po ovoci, já tomu rozumím, a přesto věřím, že pomáhá hledat vhodná slova pro upřímné pojmenování toho podstatného.

SK Jako všechno má náš otevřený přístup k poslání nadace své pro a proti, ale i pro mě je zásadní, abychom byli upřímní a transparentní. Abychom dali najevo, že vycházíme z historicky osvědčených a fungujících základů křesťanství, na kterých naše evropská společnost stojí, ve které my dva s Milošem věříme. Zároveň si uvědomuji zřetelný rozdíl mezi vírou a církví, což je často házeno do stejného pytle. Křesťanství je úžasná záležitost, církve si velmi vážím a nechávám se jí formovat, ale každý příběh existující dva tisíce let na sebe nabalí další vrstvy. 

Jinými slovy říkáte, že Ježíš by vaši nadaci schvaloval.

SK Doufáme!

MK Přál bych si ji vystavět přesně takhle.    

Vraťme se k partnerům Nadace Benetheo. Co mají společného Centrum paliativní péče, Skautský institut v Praze a organizace Post Bellum a její práce ve prospěch napadené Ukrajiny?   

MK Ukrajina je z pohledu naší nadace speciální případ  spadající do humanitární pomoci, na kterou máme alokovánu menší část rozpočtu, bude-li to třeba. Teď to, bohužel, je potřeba. Zároveň ovšem situace na Ukrajině nasvítila aktivity Post Bellum, navázali jsme s nimi spolupráci i mimo téma Ukrajiny. Proč, resp. jakým způsobem naplňují podpořené činnosti naše poslání napříč jednotlivými organizacemi, to řešíme čím dál více. Velmi stručně se dá říci, že všechny tyto činnosti mají ambici rozvíjet lidský charakter. Proto podporujeme skauty, vzdělávací programy Post Bellum nebo osvětovou kampaň Centra paliativní péče.

SK Jako Benetheo míříme na to, abychom člověka podpořili v zamyšlení, co je v životě správné, a k práci na sobě samém. Jde o to, velmi jemně a nenásilně pošťuchovat k osobnímu vývoji.

Jaký trend ve společnosti vás znepokojuje a chtěli byste jej výchovou nebo jemným pošťuchováním zvrátit?

SK Jako první mě napadá lhostejnost. 

MK Sebestřednost, nevnímání toho, co je důležité. Jízda v rozjetém vlaku, nekoukání se kolem sebe, neschopnost zpomalit a zastavit, vystoupit a rozhlédnout se… Tohle všechno, včetně lhostejnosti nejen vůči okolí, ale i vůči sobě samým. 

Neodrazuje vás, že v jistém smyslu jsou postavy zloduchů srozumitelnější, že to mají snazší cynici a hráči než idealisté, kteří vědí, jak mají být věci správně, a usilují o změnu? 

SK Vrátila bych se k vaší poznámce o pozici člověka, který si myslí, že ví, jak mají být věci správné. Jenomže nikdo, ani my samozřejmě, neznáme pravdu o tom, jak mají věci být. To mi pro náš postoj přijde velmi důležité. 

MK Jasně, postava zloducha je srozumitelná a má to jednodušší. Být srozumitelný ve veřejně prospěšném sektoru je nelehký úkol. A k tomu, co je správně, to je právě ta složitá diskuze v nejvyšší letové hladině. Měli jsme dlouhé hodiny diskuzí o hodnotách. Co jsou to ty hodnoty, o které jako společnost stojíme? Dnes dokážu vyjmenovat deset hodnot, zítra jednu z nich škrtnu a nahradím jinou. Za deset let to může být ještě celé jinak. Tvrdím, že o tohle nejde. Důležité je, že tušíme, kam směřovat, ale v cíli rozhodně nejsme a existuje jistě spousta cest, jak jej dosáhnout. A nám jde nakonec o to, aby lidé o takový cíl vůbec stáli.